Nový Zéland - AOTEAROA - Zápisník cestovatele

PŘED CESTOU A LETADLEM CESTOU TAM

NEDĚLE 17.10.2010

   …. Tak den odletu se pomalu blíží a malinko stoupá i cestovní horečka. Přitom dobalujeme kufry a strategicky srovnáváme věci v nich…. Není nad to balit s logistikem :-))))))))

PONDĚLÍ 18.10.2010

   Je 5:40 hodin ráno a zvoní budík … Kupodivu jej nechci posouvat o 9 minut a dospat, jak to dělávám obvykle. Nějak už mě ta cestovní horečka dostihla a já startuju na první nakopnutí. Na Ruzyni jedeme autem, které tam necháváme na parkovišti od Rudy z práce. Letíme s Easy Jetem do Londýna v 9:45 hod. Let je docela v klidu, teda si to myslím, protože to nijak extra neházelo. U mě ale klid není nikdy. Mám zpocené dlaně vždycky při startu i přistání.

   Do Londýna dorážíme cca za 2 hodiny letu. Jejich času 10:45. Tady posouváme o hodinu zpět. Na letišti Stansted jsme asi o hodinu a půl dřív než nám jede busík do hotelu Ibis u letiště Heathrow, který máme rezervovaný. Hodinku musíme čekat, jelikož dříve Fuckt nic nejede. První veselá historka z čekárny … Ruda jde kontrolovat, zda opravdu nic nejede, a když přichází do čekárny, kde sedí dost distingovaných angličanů, tak jednomu z nich zahuláká do ouška „Fakt nic nejede!“ Dědula jen zvedne obočí a já z jeho tváře čtu strašné pohoršení J. Směju se na celé kolo a Rudovi skoro angličanovi vysvětluju, že toto slovo raději ať tady nepoužívá…….

Jízdenku máme přes net, takže na informacích nám lady sděluje nástupiště a my fičíme busem Nationale Express cca dvě hodiny na Terminál 5 na Heathrow. Tady přesedáme po 20 minutách čekání na H56, která nás vyhazuje přímo před hotelem Ibis. Během cesty si trénujeme mozečky na řízení vlevo. No je to dost drsný. Když si představím, že na Zélandu budeme sedět za volantem my, tak se mi z toho trochu točí hlava….. Hlavně z těch jejich kruháčů, kde vjet vlevo je dost proti pudu sebezáchovy. No to jsme ještě během pobytu zjistili, že některé kruháče se jezdí z části jako u nás, takže zprava…. Doufám, že mě toto mine a bude řídit Ruda.

   Hotel Ibis je docela příjemný a čistý. Jsme sice z našeho prvního letu dost vyřízení, především psychicky, ale jelikož jsme na hotelu dost brzo, asi kolem 15:30, tak po krátkém rozkoukání se vrháme do ulic Londýna. Bohužel jsme nestihli nastudovat levnou dopravu, která si myslím ale ani neexistuje a jedeme naší H56 zpět na Terminál 5, kde jezdí Underground – metro. Kupujeme celodenní jízdenku, jelikož jsme se rozhodli jet přes všechny možné zóny 1-6 a to na Piccadily Circus. Přece si nenecháme ujít fotky s panelem Sanyo JJ. Cestou se začíná smrákat a večer je toto místo kouzelné a plné lidí. Jen jsme z naší matičky Prahy zvyklí na jiné vzdálenosti a cesta do centra trvá více jak hodinu.  

   Cestou máme první příhodu s místním feťákem. Na první pohled slušný mladý anglán, tak kolem 17-18 let. Všimla jsem si ho po chvíli, kdy byl strašně nervózní, pořád chodil a točil se kolem tyče uprostřed uličky. Jako by se mu chtělo … no víte co… Po asi třech zastávkách se uvolnilo místo naproti nám a tento klučina si tam sednul. Pořád mi to nedocházelo, dívala jsem se po okolí a tak… Ale když vytáhnul kafrovou mastičku a začal si jí mazat po celém ksichtě, tak to jsem začala mít docela strach. Strach z toho, že vytáhne jehlu a našije si to přímo před náma do žíly. Neustále z baťůžku vytahoval a schovával kosmetickou taštičku, ve které měl samé ampule a kapátka a tu kafrovou mastičku. Bylo to – baťoh otevřít – zavřít – otevřít – kosmetickou taštičku otevřít – zavřít – otevřít – zavřít – otevřít – otevřít!!!! – ampuli vyndat – zandat- vyndat – zandat – vyndat!!! – mám – nemám – mááááám!!! Bylo vidět, jaký to je pro něj boj. Nakonec teda jehlu nevytáhnul, ale vytáhnul kapátko a něco si kápnul přímo do pusy. No a byl klíííííd! Teda alespoň trochu se zklidnil. Nevím, co to měl za sračku, ale Ruda si myslel, nebo mne uklidňoval, že by mohl být i nachcípaný a bere něco na rýmu J. Kéž by to tak bylo! Ale ten kafr byl síla. Protáhnul dutiny snad všem cestujícím ve vagónu. Hned se nám všem dýchalo J

Na Piccadily Circus děláme pár posledních fotek za denního světa, teda spíš šera.

Jdeme ulicemi a jelikož máme opravdu velký hlad, nechávám se ukecat do Steak Hausu. Dávám si žebra ve sladké čili omáčce.  Byla výborná a přes celý talíř (viz níže dokumentace). K nim donesli jakýsi salát, vypadá jako cibulový s majolkou. No, přesné složení neodhadnu, ale rozhodně se k těm žebrům dokonale hodil. Objednáváme i chips, což jsou hranolky, vlastně hranoly. Mají je tu nějak moc velké. Ruda si dává hovězí T-bone, rovněž s chipsy. Je to pořádná flákota! Sice mohl být víc propečený, říká Ruda, ale masíčko vypadá skvěle. Snad poprvé Ruda litoval, že si nedal taky ta žebra, jako já.

 Je něco po osmé a večerním Londonem si to šineme na metro. Cesta zpátky na T5 a pak busem k Ibisu.

 Suma sumárum nás malý trip do centra Londýna vyšel na 92 GBP. 31GBP cesta (bus 4GBP jedna cesta, metro 7.50 celodenní) + 55GBP Steak House na a nějaká mňamka u Inda s vodou cca za 6.  

 Plodné pondělí, co? No a to jsme ještě asi tak 20.000 kilometrů od cíle.

ÚTERÝ 19.10.2010 – 1.den letu

   Ráno opět vstáváme docela brzo před šestou, ale kupodivu zase není problém. Snídaně jsou od půl sedmé a v 7:02 nám jede bus, tentokrát vysedáme už na T4, odkud nám to letí v 9:40 do Dubaje. Lístky máme koupené přes net, ale check-in jsme si on-line nedělali. Proto si poctivě vystojíme frontu k přepážce. Přichází na řadu první rada drzým cestovatelům: Vedle Economy class je jedna malá nenápadná přepážka pro On-line check-in. Nebojte se u ní zeptat, i když jej nemáte, a tím si můžete ušetřit cca 20-30 minut čekání.  Berou k ní totiž i normálně, když tam zrovna nikdo není.

   Odlétáme téměř na čas. Další start…. Ale už se ty moje dlaně potí jen chvilku. J Tento let je do Spojených Arabských Emirátů do hlavního města Dubaje a trvá 7 hodin letu. Nebudu vás plést místními časy, snad jen že se k Londýnu přičítají +3 hodiny (od nás +2 :-). Letíme zpět přes Amsterodam, Německo, ČR, Pardubice, Brno, Vídeň, Turecko, Afghánistán no a do Dubaje.

   Tady musíme našemu mazlíkovi (B777) dočerpat palivo, proto nás všechny vyhánějí z letadla do Dutty Free zóny. Chtějí vidět znovu pasy, když vstupujeme na jejich půdu a dávají nám místo palubních lístků vrácenky. Kapitán letadla sděluje, že máme být zpět za 40 minut. Stíháme tak akorát WC a pak zase frontičku na kontrolu zavazadel. Jo a taky jednu na naše palubní lístky. Ale tady je to už docela pohoda a vše docela odsýpá. Cestou kolem Dutty Free Shopu kupujeme ještě vody a dubajsou pašmínu za libry, co nám zbyly. Vrací nám však nějaké drobné v jejich měně. Z toho má Ruda velkou radost. Ty ještě nemáJ.  V letištní hale jsme obdivovali jejich lustry, které byly monstrózní a s největší pravděpodobností celé ze zlata. Neměla jsem však odvahu fotit, proto o tento zážitek budete zatím ochuzeni, možná na cestě zpátky.

   V letadle se v Dubaji změnila posádka i někteří cestující. Většina jich však vystoupila, proto máme vedle sebe jedno místo volné a tím pádem větší pohodlí. Sedadla jsou v letadle ve třech řadách po třech místech. Naše místa jsou v prostřední řadě. Je to docela výhoda, člověk nemusí nikoho cizího obtěžovat, když chce jít čůrat. Nevýhoda je snad jen ta, že nejsme u okýnka. Ale kdykoliv během letu se může člověk jít mrknout do erárního okýnka u východu. Tam jsme obdivovali hory v Afghánistánu a mávali jsme a byla to docela pohoda.

   Právě prolítáme nějakou pěknou turbulencí, tak pardon za překlepy. Nějak se nemůžu trefit na čudlíky na klávesnici. Před hoďkou mi jiná turbulačka zase vylila kafčo. Nic příjemnýho. Ach jo. Asi půjdu zase pařit Arcády. Hry…. Každý tady totiž má před sebou malou obrazovečku, na které může čučet na film, který chce (výběr asi z padesáti) nebo poslouchat hudbu, a to dokonce i brunejskou, malajskou, filipínskou, indonéskou, thajskou… a další. Ruda si pochvaluje, že našel i kapelu Madness a hned si narazil sluchátka a odmítá teď spolupracovat na zápisníku J. No a největší žrout dlouhých chvil jsou ty ARCADE. Hry. Nejraději hraju Jeskynního mužíka – Cavemana (ten běhá uličkama a hledá vchod do jeskyně a přitom ho nahánějí sloni, pozor na červeného, to je zabiják!) nebo Bejeweled (skládání drahokamů po třech stejné barvy). No blbárna, ale zabírá to. Strašně rychle ta cesta potom utíká.

   Jídla v letadle jsou zatím docela jedlý. V EasyJetu jsme měli jen malé občerstvení a to za prašule. To víte, nízkonákladovka. Zato tady s Royal Bruneykama nás obletovali celý den. První jídlo – říkejme mu oběd, bylo nějaké kuřecí maso s rýží nebo hovězí s br kaší. Vyhrálo kuřecí. K tomu salátek z kuskusu a zeleniny, houstička, máslíčko a čedárek, sušenčička. No a třešinka na dortu byla báječná smetanovo-karamelová zmrzlina. No luxusní.  Před přistáním ještě donesli malou sváču, dvě malé tortilky s kuřecím masem a zeleninou plus pomeranč. To bylo na cestě z Londýna do Dubaje. K večeři jsme měli opět kuře a to kuřecí kari s rýží a dušenýma fazolkama. Tentokrát bramborový salátek, houstička opět s máslíčkem a pro změnu taveným sýrečkem. Sladký zákusek – čokopiškot plněný pomerančovým krémem.  Zdrobněliny používám záměrně, opravdu porce jsou tak malé, jak to zní. Ale jelikož pořád jen sedíme a navíc mi připadá, že pořád jen jíme, tak to bohatě stačí. Jen alkohol tady nemají, takže musíme vydržet let ve střízlivosti J

   Přeletěli jsme Indii a nyní jsme nad Thajskem. Pod námi bude za chvíli Bankok.  

   Je těsně po půlnoci čr-času, a já bych měla taky trochu chrupnout. A taky už je další den… Ale o tom zase příště.

STŘEDA 20.10.2010 – a let pokračuje den č. 2

   Tak jsem toho spaní moc nestihla. Zatím, co všichni pasažéři spali, já zapisovala zážitky. No a teď se začíná zase rozednívat. To je ta šílená časová smyčka. Sluníčku se totiž letí naproti, takže zajde a za chvíli se zase rozední. Tma byla jen pár hodin. Tak 3-4 předpokládám. V letadle se totiž zatáhnou všechny roletky před západem slunce a nechají se zatažené až dokud nešajnuje zase naplno. To asi aby to nebyl pro nás takový šok. J Usnula jsem jen na necelou hodinu. 

   Za chvíli přistáváme v Bruneji na jejich mezinárodním a taky jediném letišti Bandar Seri Begavan. Přestupujeme pouze přes tranzit, takže se ven na brunejský vzduch vůbec nedostáváme. Ale při výstupu z letadla bylo cítit ve vzduchu vlhko a vůně subtropů. Je to totiž kousek nad rovníkem. Na přestup máme dvě hodiny, které trávíme v tranzitní hale protahováním našeho ztuhlého a unaveného těla. Místní brunejský šaman tady měl masérský stánek, kde provozoval masáže chodidel. Na obrázku tady měl nakresleno, kde jaké body na chodidlech který orgán v těle ovlivňují. Taková ta východní medicína. Té jsme však nevyužili. Kromě toho jsou v minihaličce „stánky“ , kde si můžete koupit třeba metrák zlata (pozor asi budete muset doplatit za nadměrné zavazadlo J) nějaké ty značkové hodinky a samozřejmě i místní giftíky, kde jsou naprosto znuděné prodavačky.

   Taky jsem tady navštívila místní záchodky. No s Dubajskýma se to nedá srovnat. Dost mě překvapily nášlapáky na mezinárodním letišti. A hygiena taky nic moc. Splachovadlo bylo kus hadice ležící na zemi. Když jsem tento svůj zážitek říkala Rudovi, tak se ani nedivil. Oni sice měli na pánech normální evropský standard, ale ženský  v muslimské kultuře asi nic neznamenají a jedná se s nima dost podřadně. V letadle na tomto přestupu přisedla rodina Indů nebo tak nějak. Moc se v těch národech tady neorientuju. Jsou si tu všichni podobní. No a hned při nástupu se ten táta od rodiny rozčiluje ohledně sezení. Nakonec se vše uklidnilo, jelikož míst bylo dost volných a mohli si sednout, tak jak si přáli, tedy hlavně tatík. Měli totiž místa společně všichni vedle sebe. Což by u takové české rodinky bylo ideální, ale tady to byl asi dost velký problém. Tatík se synátorem nakonec seděli na jedné straně letadla a matka s dvěma holkama úplně na druhé straně. A byli v klidu. No to asi nepochopíme…., tedy ani se nesnažíme.

   Cesta z Londýna do SAE – Dubaje trvala 7 hodin letu a byl tady časový posun +3 hodiny. Z Dubaje do Bandaru trval let 8 hodin a posun je tady další +4 hodiny. Z Bandaru do Aucklandu 9 hodin a posun +5 hodin. Sedm bylo v pohodě. Zkoukla jsem film O psech a kočkách. Osm hodin, tak to už jsem začínala být unavená na hry a zkoušela jsem nějakou hudbu… No ale těch devět, tak to už člověk neví co by. Unavený je na všechno, takže jediná vzpruha byla chodit po letadle a protahovat se nebo spát. Taky jsme tam „objevili“ nějaké študáky z Čech, kteří na NZ letěli celkem na rok, tak jsme trochu pokecali v uličce před hajzlíky. Poslední hodiny před Aucklandem jsem počítala snad každou minutu.

   Chvíli po startu z Bandaru (říkám chvíli, ale bylo to tak dvě hodiny letu) jsme zažili dost nepříjemnou turbulenci. Z ničeho nic se letadlo řítilo volným pádem dolů a my byli chycení pouze pásem kousek nad sedačkou, plus proběhlo osvěžení „létající“ kávou a dalšími tekutinami, které v tu dobu byly původně na stolečku. Takže jsme se vlastně vznášeli chvíli v prostoru. Dokonce jsme se podvědomě chytali sedačky vepředu, abychom si nenatloukli kokos. Vypadalo to jako věčnost, ale mohlo to být tak do 10 vteřin. V tu chvilku člověku proběhne hlavou spousta věcí. Jako třeba, jestli se letadlo zase chytí a vznese, nebo?  …  Asi to bylo něco většího, protože z toho byl vyjevený i personál. Jeden steward dokonce asi upadl, protože pak celou uličku prokulhal jako Žofré de Pejrak J No snad to zpátky přes ten rovník bude lepší.

Okamžik prvního fyzického kontaktu s jižní polokoulí se blíží, protože Auckland už bude za chvilku na dohled. Další zprávičky už budou v místním Novozélandském čase a budou rozdělený do jednotlivých dnů, tak jak jsme zem Pána prstenů projížděli autem, lodí nebo také prolétali. U každého dne bude v úvodu stručné shrnutí denní trasy a kurzívou i hotel/motel apod. kde jsme ten den složili hlavu. Tak příjemné počtení.

SEVERNÍ OSTROV

Tady se můžete dočíst něco o Aucklandu, severní oblasti severního ostrova - Notrhlandu, oblasti gejzírů a "smardíků" Rotorua, jezeru Taopo a přilehlého národního parku Tongariro. Taky jsem projeli oblast zvanou Capiti coast a samozřejmě jsme krátce byli i v hlavním městě Wellingtonu.

Teď už si jenom zvolte o které oblasti severního ostrova si chcete něco přečíst. 

AUCKLAND & NORTHLAND

ČTVRTEK  21.10.2010 – 1.DEN – Auckland – procházka městem

   AUCKLAND – Ráno ve dvě hodiny přistáváme na Novém Zélandu v Aucklandu. V tuto dobu tady asi moc letadel nepřistává, proto to tady docela dobře odsýpá. Na imigračním jsme předložili žádanku o vízum, kterou nám rozdali už v letadle a kterou jsme si tam v klidu vyplnili. Na imigračním jsme byli na ně připraveni. Chtěli vědět, co tady budeme dělat a plán naší cesty. Ruda se opět nezapřel jako logistik, měl připravený podrobný itenerář, který paní na přepážce ohromil a ani nechtěla doložit, že máme dostatek finančních prostředků na pobyt, což jinak vyžadují dost striktně (takže pozor hotovost nebo výpisy z kreditky s sebou). Zapůsobilo i to, že když se paní ptala, co děláme, když má Ruda napsáno director, a dostala odpověď že „logistic and customs company in Czech republic“ JJ. Nedělala žádné drahoty, asi si myslela, že je Ruda kolega, když „customs company“ a pouští nás dál. Další přepážka je na Bio kontrole. Tady už jdeme se zavazadly a procházíme scanerem na biologické zbytky z jiných států. Nesmí se sem totiž nic zavléct, mohl by to být pro zdejší přírodu velký problém. A tu oni si dobře a velmi přísně hlídají. Tady máme malý konflikt. V žádosti o vízum jsme totiž odpověděli na jednu z otázek blbě. Ptali se tam, jestli vezeme s sebou pohory, resp. něco outdoorového., což jsme pochopili zjevně jinak, než bylo myšleno, protože šlo i o boty. Odpověděli jsme, že ne a přitom jsme v kufru každý jedny měli. Tak jsme na kontrole museli vybalit ty pohorky, které byly, jak jinak, až vespod kufru, který byl zamčený zámkem a ještě přetažen původní fólií. Naštěstí jsme je (konkrétně Ruda J) před odletem myli, tak jsme mohli na jejich půdu. Vespod přeci jen nějaké mikrošutérky ve vzorku zůstaly, ale to nám prošlo. Pokud by byly zasrané, tak nevím, jestli by nám je nevyhodili, nebo možná i nás. Tak pozor na to! Jo taky je za to dost slušná pokuta (400 NZD na hlavu), ale tu nám odpustili, což jsme si oddychli, protože hned na startu vysolit víc jak 10000 Kč by nebylo to ideální vykročení.

  Busem dojíždíme do centra tak za půl hodiny. Hotel Chifley Suites Auckland nalézáme v pohodě a jsme rádi, že si můžeme dát sprchu a hlavně se vyspat v posteli. Hotel je vlastně úplně v centru kousek od přístavu mezi mrakodrapy. Vlastně on sám je takový malý mrakodrap. Bydlíme v 11 patře pokoj 1103. A to nad námi bylo ještě jednou tolik pater.

   S pokoje jsme nadšení. Je to prostorný dvoupokojový byteček se dvěma koupelnami, kuchyní plně vybavenou (toustovač, rychlovarka, nádobí, myčka, lednice s mrazákem), ve větší koupelně je pračka se sušičkou Indesit. No za tu cenu naprosto neuvěřitelná záležitost, no a to umístění asi 5 minut od Scy tower k tomu, lze jen doporučit!! Objednávky přes www.booking.comse nám vyplatili několikrát, takže můžeme jen doporučit všem cestovatelům, protože v nabídce jsou všechny kategorie. 

Spíme až do deseti. Ráno jsme jak připitomělí, ale nedá nám to a vyrážíme do ulic Aucklandu. První návštěva patří kavárničce naproti. Dáváme snídani a lezeme na věž Sky Tower.

V minulosti to byla nejvyšší budova na jižní polokouli a je z ní vidět celé město. Trávíme tady nejméně dvě hodiny kocháním se vyhlídkou. Jsou zde možné různé atrakce. Jedna z nich je bungejumping z vrchu dolů, atrakce pro sebevrahy. Celé dopoledne tam lezli blázni a fakt skákali…

Druhá atrakce je chození kolem prstence věže. Je to jen roštový chodníček bez zábradlí. Lidi jsou uvázaní na laně na kolejnici nad nimi a chodí jen tak kolem. To je snad ještě horší než ten seskok. To je masochismus…

 Nahoře uvnitř v bezpečí je služba focení a fotomontáže. No jasně, že jsme tomu neodolali. Je to bezpečné a nijak stresující. A výsledek stejný…. Aspoň na fotce. No vědí jak na nováčky, slečna nestačila ani fotit, doporučuji však odolat a peníze utratit třeba za nějaký dáreček pro kámoše.

   Odpoledne jdeme procházet náš spánkový deficit do místních parků. Lapala jsem trochu po dechu z té jejich flóry a fauny. Ale více vám řeknou fotky, respektive, když se sem vydáte a sami to zažijete.

PÁTEK 22.10.2010 – 2.DEN – Auckland - ZOO

   Ráno po snídani se vydáváme do ulic Aucklandu hledat spoj do místní ZOO. Kousek od našeho hotelu, v přístavu jsme navštívili jedny z mnoha infocenter (tady jim říkají I-SITE a jsou označeny notoricky známým zelenobílým logem). Mimochodem jsou tady super připraveni na turisty. K dispozici je tu nespočet průvodců a map. Průvodci zvlášť s ubytováním, zážitky, restauracemi, dopravou, no prostě na co si turista vzpomene. Všichni ti průvodci jsou ještě rozděleni na sever a jih NZ. Nebo i podle oblastí. Navíc je v každém z nich spousta kuponů snad na všechny možné vstupy a atrakce. No a hlavně je to všechno zadara. Jen některé speciální mapy se platí, ale obejdete se bez nich. Pokud však budete trekovat, a šancí je zde opravdu hodně, tak asi budete potřebovat speciální turistickou mapu.   Na informacích platíme rovnou vstupenku do ZOO automaticky se slevou a dostáváme info, odkud jede bus. Na místě jsme z centra cca za 20 minut.

Až do čtyř hodin brouzdáme zoologickou zahradou. Je v krásném prostředí. Zato zvířátka jsou tady skoro jako v každé jiné ZOO. To prostředí a ta spousta zeleně jí ale dávají šmrnc. Z místní fauny tady najdete ptáka Kiwi a ještěra Haterii, která pamatuje ještě strejdu dinosaura, tedy ne ta co tu mají, ale jako druh J. Taky je tu zajímavá voliéra s papouchama. Člověk chodí mezi nima a dokonce pár zvědavců přišlo až k nám na dosah. Chvíli si nás prohlíželi a pak zalezli do země do nory pod velký kámen. Normální je tady venčení místní slonice. Přijde s ošetřovateli na místní palouček a nechá se od nich krmit a taky očumovat a fotit turisty i místňáky. To vše s ledovým klidem svého majestátu. Úžasní byli i nosorožci.

Náš „největší zážitek“ ze ZOO byl ten, že na odchodu, mimochodem jsme byli jedni z posledních a při odchodu slyšíme češtinu, nebo se nám to aspoň zdá. No nezdá, potkali jsme opravdu Čechy. Ivu s mamkou a dcerou Lili. Dali jsme se s nima do řeči a dozvěděli se spoustu zajímavých věcí. Iva tu žije už tři roky, takže nám mohla dát i nějaké tipy, co je dobré vidět. Navíc nám nabídnula, že nás hodí autem do města na pláž Mission Bay. To jsme s díky přijali. Jede se tam po Tamaki Drive a je to oblíbené místo místních "domorodců" . Přes den se procházejí na pláži a večer to tu žije v hospůdkách, vlastně i na pláži.

My jsme se tedy večerních radovánek neúčastnili, jelikož jsme byli z toho chození po zvířátkách dost utahaní a taky nás ještě trošičku drtí časový posun, ale už to je celkem v pohodě. Busem se dostáváme zase do centra a padáme do postele totálně unavení.

SOBOTA 23.10.2010 – 3.DEN – Auckland-Orewa-Wellsford-Tutukaka-Matapouri-noc Whangarei –(Central Court Motel)

   Dnešní den odjíždíme z Aucklandu na sever. Tedy za teplem… zní to zajímavě, ale je to tak. Po snídani vyzvedáme auto od Hertzů a jdeme se checkoutovat z hotelu. První náš malý problém, a to, že nám platbu za hotel strhli dvakrát. Tedy asi patnáct minut zpoždění. Ale paní recepční to zvládla v pohodě. Snad nám peníze dojdou na účet. J(Došly, byla to opravdu jen administrativní chybička na recepci, ten příjezd v noci je asi trochu dostal a nějak si nepředali info).

   Studujeme navigaci a po chvíli seznamky s Mazlíkem Fordíkem Fokusíkem FDY379 vyrážíme do protisměru. Tedy našeho…  Je to opravdu zvláštní pocit sedět za volantem vpravo. Přejíždíme aucklandský most (Harbour Bridge), kupodivu přejezd je zdarma a kocháme se úchvatným pobřežím. Dnes je nádherné počasí. Platba proběhla až o pár kilometrů dál a to na krátkém úseku jejich dálnice. Jeden přejezd je za 2 dolary. Tedy pojedeme ještě zpátky a kupujeme oba směry. Mají to docela vymakaný, na benzínce před tímto úsekem jsou automaty, které jsou docela snadné na obsluhu. Zadá se pouze SPZ auta, platba kartou nebo hotovostí a kolikrát to chcete. Jen si musíte dát pozor, protože lístek platí pouze 5 dní. Takže, když se chcete zdržet delší dobu, tak holt musíte vystát krátkou frontu u automatu znovu.

   Asi za hodinku opadla i prvotní nervozita z nezvyklého řízení a hned je v autě lepší nálada. Do Whangarei jsme dojeli cca za necelé tři hodiny. Na infocentru zjišťujeme kde je náš hotel (zase zamluvený přes boxing.com, ale to už není třeba dodávat J) a po krátké pauze na kafíčko jedeme na místní vodopád. Není moc vysoký, ale zato krásná scenérie. Určitě stojí za to. Je tak 15 minut od centra. Místní sem jezdí vegetit na sobotní pikniky.

Rozhodně jsme si ale nemohli nechat ujít pláž Matapouri. Průvodce nás zavedl až na konečnou v ulici McAUSLIN Road, kde dál se musí jen pešo na Whananaki Costal Walkway. Je to stezka po pobřeží s úchvatnými vyhlídkami. Jsou tu zelené zvrásněné kopečky a údolí, kde se pasou místní krávy, a na pozadí šplouchá oceán. Nedá se to popsat a ani fotografie to tak přesně nezobrazí. Tam prostě musíte být a zažít to. Nikdy jsem nic podobného neviděla.

Tento kout Zélandu je jedna úchvatná pláž vedle druhé. Zastavujeme na Woolleys Bay se zlatým pískem. Teda v průvodcích píšou s bílým, ale v pozdně odpoledním sluníčku vypadá jako ze zlata. Není nad to, bořit se bosýma nohama do tohoto extra jemného zlata. Vlny jej hladí, takže je jak zrcadlo. Je tady spousta mušlí. Na pláži se prochází místňáci se svýma mazlíčkama hafíčkama, kteří blbnou v písku, aportují a skáčou do vln. Copak asi dělají ty naši ďáblíci grifončíci doma?

 Právě sedíme na vyhlídce, kocháme se výhledem, pod námi šplouchá Tichý oceán a křičí racci. Slunce se již sklání nad obzorem a vdechuje pobřežním kopcům zvláštní kouzlo. Klasici by asi řekli „to jsou, ale panoramata“. Za chvíli odjíždíme zpět do Whangarei ubytovat se v hotelu Central Court Motel. Rychle přichází tma, ale motel jsme po krátkém kufrování po městě našli (tedy navigace J).

NEDĚLE 24.10.2010 – 4.DEN – Whangarei-Dargaville-Waipoua Forest Park-Matakoke-Otaki-noc Wellsford – (Castle Court motel)

   Po snídani zase vyrážíme. Za pár hodin dojíždíme na západ ostrova do Waipoua Forest Park. Zde jsou k vidění obří damaroně jižní. Roste tu taky spousta palem a kapradin. Taková zelená džungle. Po pár kilometrech přijíždíme po úzké a klikaté lesní silnici k první odbočce. V domnění, že tady najdeme ty lesní velikány, odbočujeme na prašnou cestu, chvílemi úzkou jen pro jedno auto, na které hrozí navíc padající kameny, přijíždíme k infocentru. Moc turistů tu není a obři taky ne. Z mapy, která je tu vyvěšená, se dozvídáme, že jsme po silnici měli jet ještě dál na sever, takže se vracíme na hlavní a zhruba za 6 km projíždíme „lesní bránou“. Projíždí se zúžením mezi dvěma prvními velikány. Za další asi 3 km konečně přijedete na místo, kde můžete zaparkovat a jít hledat první mega damaroně. Tomuto místu se říká Kauri Walks. Parkoviště je dost opuštěné, tak si z toho tu místní domorodá maurka udělala bussines. Sedí tu ve své stoleté káře s opuštěným psem a vybírá dva doláče za to, že vám to vaše auto pohlídá, ale má u toho ceduli, že je to oficiální a na přírodu, potvrzení však čekáte marně. Pro klid duše cálujeme a jdeme na nejkratší trasu ke „Čtyřem sestrám“. Vzdálenosti na cedulích se tu uvádějí v časech a tyto čtyři damaroně jsou 15 minut chůze i zpět. Jde se po lesní cestě, která je sama osobě dost zajímavá. Můžete nahlédnout přímo do tohoto pralesa zblízka. Docházíme k prvnímu damaroni a zůstáváme užasle stát. To není strom, ale barák. Člověk je vedle něj jak mravenec. Jeho tisíciletou energii můžete cítit na metry od něj. Hned za tímto prvním velikánem jsou ty čtyři sestry. Je to skupinka stromů, jeden mega, jeden trochu menší a dva hubené. Ale celkový dojem opět bombastický. K této skupince se chodit nesmí, jde se jen kolem po lávce, ale jejich souseda se můžete i dotknout.

   K dalším stromům už nejdeme, protože nás ještě čeká ten hlavní, a to je Tane Mahuta (viz obrázek). Největší damaroň na NZ. Maorsky to znamená „bůh lesa“. Je vysoký 51 m a obvod má 14 m. Tedy průměr cca 4,5 m. Nedá se ta jeho velikost ani moc dobře zachytit na fotku. Navíc na nich vypadá jako normální strom. Ale když stojíte před ním, tak člověk nemá slov. Jen tak sedí na lavičce a hlavou se mu hodí myšlenky, jak je to možné…. Kde se ta síla bere z tak malého semínka? Něco nafotíme, ale stejně člověk většinu času jen sedí a zííííírá.

Po chvíli zírání jdeme ještě navštívit záchodky u parkoviště (vlastně se parkuje jen kolem cesty po stranách) a opravdu to nedoporučuju, pokud to nemáte akutní. Dost katastrofický stav a smrad sem totiž přilákal snad sto bzučivých masařek, které vypadají, že vás chtějí sežrat zaživa.

   Dál pokračujeme ještě kousek na sever, jelikož nám naše sousedka z motelu ve Whangerei doporučila, že v Opononi jsou krásné výhledy. A měla pravdu. Je to tu opravdu zvláštní. Záliv se tu zařezává do vnitrozemí a na pobřeží jsou neskutečné písečné duny. Severní strana je jedna velká duna, kde je jen samý písek. Vypadá to z dálky jako jedno velké pískoviště. Výhledy tedy budu taky doporučovat.

Cestou zpět ještě odbočujeme v Omapere na jednu vyhlídku. Je značená ukazatelem na vrcholu jedné zatáčky vracečky. Stojí za to tam dojet a jít chvíli na vyhlídku na písečnou dunu. Parking zase za dva doláče pro seniora hlídače. Mezi keříky dojdete na útes, ze kterého je fantastický výhled jak na sever, tak na jih. V zálivu můžete sledovat, jak voda z něj při odlivu vytéká do oceánu jako obrovská řeka. Vlny se tu tříští o útesy. Prostě divočina.  

Večer dojíždíme do Wellsfordu, kde se ubytováváme v  Castle Court Motel. Je to příjemný motýlek u hlavní cesty typu řadovek, kde můžete parkovat auto přímo u vašeho pokoje. Z přední a zadní strany je prosklený, takže velký prostor je dobře osvětlen. Zadní východ je na terásku s výhledem do krajiny, respektive na pastviny s krávama. Když se smráká, je tu všude kolem slyšet spousta ptáků. Prostě balzám na nervy. Snad ke konci pobytu nebudu říkat: “ptáci tu řvou a kytky smrdí“ JProstorný pokoj má jednu dvojpostel a dvě normální postele. Koupelna je přizpůsobená pro invalidy. Je tu ale čisto a příjemně. Kuchyň je standardně vybavená se vším všudy. Je to tu snad normální úplně všude. Jen tu není pračka. Jsme ubytovaní a jdeme ještě na hlavní ulici na večeři.    

PONDĚLÍ 25.10. – 5.DEN – Wellsford – Warkworth-Puhoi-Orewa-Auckland-Pukekohe-Lake Waikare-Huntly- noc Hamilton- (Commercial hotel)

   Ráno nás opět vítá sluníčko. Projíždíme zpět na jih Aucklandem, kde dodatečně navštěvujeme podmořský svět. Čekala jsem trochu víc, ale žraloci ve skleněném tunelu plující nad hlavou při tónech hudby z čelistí…. Tak to nemá chybu. Taky se mi tam moc líbila manta obrovská – mořský rejnok.

Máme ještě trochu času, tak se chceme podívat na naše kolegy z FLP. Naše GPSka adresu našla v pohodě, ale čekala jsem honosnou vilu a zatím jsme našli jen zanedbanou budovu zastrčenou v ulici mezi ostatní domy. Ale pozor, asi stojí na dobré ulici, protože v ní je jeden doktor vedle druhého. Navíc měli zavřeno, asi svátek, tak jsme ani nenakoupili, co jsme chtěli, hold budeme to muset ten měsíc bez aloe nějak přežít.

Jedeme ještě do zimních zahrad v Auckland Domain Parku - Winter gardens. To je něco pro mě. Fotím a fotím a fotím…. Auckland Domain Park je středisko sportovního vyžití asi všech obyvatel Aucklandu, hraje se to kriket, fotbal, běhá se tu, odpočívá na trávníku atd. atd.  a vůbec je na co koukat.

Dál se přesouváme do Hamiltonu. Tady zatím Comercial Hotel vede v nejošklivějších. Ani jsme tam nefotili. Snad jen z venku. Byl to takový ušmudlaný hotel, který asi patří Indovi, ale byla to jediná trefa mimo střed terče, jinak jsme měli vždy kliku. Cestou sem ještě děláme okružní jízdu kolem jezera Waikare, kde má být příští týden MS ve veslování. Pěkné místo, ale nenašli jsme žádné zázemí pro sportovce. No ani jsme nemohli, protože jsme si jezera spletli a MS je na jezeře asi 50 km odsud J.

   Večer jsme si dali tedy do nosu. V hospodě amerického stylu, takový kovbojský, si dávám svoje první mušle. Je to lahoda! A taky vínko cca za 600,- Kč.

Trochu jsme si museli spravit chuť po místním KFC, kde jsme si dávali dnes rychlý oběd. Zlaté káefcéčko u nás!!! Tady frčí víc Mekáč, který je hned vedle. Bylo nám podezřelé, že v KFC nikdo není, ale přesto jsme to riskli. A to byla velká chyba. Tady již nikdy více.

ROTORUA & CAPITI COAST 

26.10.2010 ÚTERÝ – 6.DEN – Hamilton- noc Rotorua – (Silver Oaksgayserland hotel p.č. 848)

    Ráno odjíždíme z Hamiltonu směrem na Cambridge, což je kraj proslulý chovem koní, a podél silnice jich je opravdu veliká spousta. Někde u Cambridge se stavujeme na luxusní snídáni v takovém malém bistru hned u silnice. No, a protože, provoz tady není nijak velký, nejsme u snídaňky rušeni, až na pár Australanů, kteří sedí vedle u stolu. No oni vlastně neruší, jen nám sdělují, že jedou na Rotoruu, kam míříme i my, na rovinu na téhle silnici se asi nikam jinam nejezdí J.

To, že už jsme na dostřel, vidět není, ale neomylně jsou zde první závany typického zápachu, to ještě netušíme, že je to véééééélmi slabý odvárek toho co bude následovat. Ale nakonec si člověk zvykne a už mu to ani nepřijde J. Hned na vjezdu do města je první odchytávací atrakce (ceny jsou zde vskutku ďábelské, nic nejde pod 30 NZD ba naopak). Tou atrakcí je hora Mount Ngongotaha resp. lanovka, která na ní vede a následný výhled. Lanovku provozuje společnost SKYLINE, takže mi trochu zamrazilo (pro znalce klasiky snímku Terminator není třeba vysvětlovat!!). Hned dole s námi vydrbal stařík v pokladně, protože nám místo jednoduché jízdenky tam a zpět za 25 prodal kombinovanou za 37 s bonusem jízdy na kolečkových saních dolů z kopce (svez se hned 3x troubo, když už jsi to zacáloval chachacha – já věděl, že ten Skyline bude zrada J). Výhled je exklusivní a Lenka otestovala i dvě ze tří drah na saních a říkala, že je to dobrý adrenalinek.  

Míříme se ubytovat do zamluveného holelu SilverOaks Geyserland, který je na výjezdu z města na Taupo. Venkovní pohled je takový průměrný, ale když jsme přišli na pokoj 848 (pozor tohle číslo je důležité), tak nám spadla brada, protože z balkonu jsme měli výhled na největší atrakci, a sice gejzír POHUTU, který jsme měli před balkonem asi 30 metrů. No naprostá bomba, vůbec jsme ten výhled nechápali. 

Když jsme se dostatečně vynadívali, tak vyrážíme do samotného města, kde procházíme Gaverment Garden (tady stařenky hrají nějakou obdobu bowlingu, dokonce tomu tak říkají, ale hraje se to venku na trávě).  

Následuje procházka a focení kolem samotného jezera, což je docela zážitek, jen si musíte hlídat hlavu, aby na Vás něco nespadlo, protože na Vás racci pořádají nálety. Následovali všechny ostatní atrakce, co jsme jen v průvodci našli a celkem ušouraní otevíráme už za tmy náš pokoj a světe div se, gejzír je osvětlen, takže následuje další série fotek. Potom už konečně spánek spravedlivých.

27.10.2010 STŘEDA – 7.DEN -  Rotorua-HELL´s GATE-Tikitere-Lake Tikitapu-Waimangu-Waiotapu-Orakei-Taupo-NP Tongariro - noc TURANGI – (Parkland motor lodge)

Ruda začal blbnout s budíkem asi v 7 hodin, což nebyl zrovna skvostný start dne, ale opravdu nás toho dneska čeká docela dost, takže dáváme snídani v hotelu a první místo, na které se musíme trochu vrátit přes město, má dost dobrý a adekvátní název „Hell´s gate“ a asi to tak bude, protože smradu je všude kolem, že se to dá krájet a jedna ďáblice nás hned u vchodu stáhla o slušný balík za vstup. Stálo to však za to, procházíte krajinou, kde to pořád bublá, prská, vaří a já nevím jak to ještě popsat, fotek je hafo, ale bez té atmosféry to stejně asi nebude ono, proto jsme udělali i nějaká krátká videa. Ještě dobrý vtípek je hned na parkovišti, které je rozděleno na sekci pro andělskou a ďábelskou a andělská zela prázdnotou J 

Dalším cílem jsou jezera Modré a Zelené (Tikitapu a Rotokakahi), o kterých průvodce básní, ale žádný zázrak, proto se nezdržujeme a pádíme směrem na Waiotapu Thermal Wonderland, což je úplně jiný kafe. Něco naprosto nesdělitelného a nepopsatelného, prostě se procházíte různobarevnou krajinou a zase to všude bublá, pšouká a všude se valí mlha tedy vlastně pára. Ty barvy jsou až neskutečné a člověk by si myslel, že tam musí něco sypat, aby dostali všechny ty odstíny. Procházíme se kolem všech těch divů, asi nejpůsobivější je Champagne Pool, což je obrovské jezírko plné bublající vody (jemňounké malinké bublinky po celé ploše  a na okraji je až oranžově zbarvený břeh. Na závěr okruhu přijdete k jezírku, které má barvu signální zelené a to do slova a do písmene.

Když jsme se nabažili všech těch barviček a smradíků, tak jsme zadali do GPS další cíl, a sice Huka Falls, což jsou vodopády kousek nad městem Taupo. Našli jsme je neomylně a opět šla brada směrem dolů, ta energie, která se valila úzkou skalní průrvou, přičemž nad tímto místem je to líně se pohybující řeka a už o 100 metrů níže se vrací zpět ke svému poklidu, to vše bralo dech. Fotky zase asi nevystihnou tu atmosféru, kterou vytváří valící se obrovská masa vody, která končí sice jen po 9 metrovém pádu, ale končí v obrovském vařícím se moři stříbrně zelenomodré pěny se spoustou obrovských vírů (odtud název protože Huka je vlastně pěna). Celou tuhle podívanou částečně umocňuje a částečně degraduje komerce, protože jsou přímo pod tento vodopád pořádány jízdy v proudových člunech. To jsme si nechali ujít, nám stačil ten úchvatný pohled a absorpce těch zvuků řítící se a padající vody.

Projíždíme město Taupo o po východním pobřeží stejnojmenného jezera, směrujeme dále na jih do dnešního nocležiště, kterým je město Turangi, náš hotel Parkland Motor Lodge nacházíme neomylně, protože je přímo u cesty (odbočka proti centru). Tento typ hotelů je velmi příjemný a pokoj je opět vkusně zařízen, máme k dispozici denní místnost s dvěma lůžky, gaučem, kuchyňskou linkou a kompletní výbavou (mikrovlnka, lednička, toustovač apod.) a k tomu ložnice s letištěm, no luxus. Dáváme si ještě krátkou procházku setmělým městem a ukládáme se na brzký šlofík, protože zítra to bude na pohorky a asi docela nakládačka v NP Tongariro. No uvidíme jakou porci kilometrů zítra spolykáme J.

28.10.2010 ČTVRTEK – 8.DEN -  Turangi-Lake Rotoaira-Whakapa Vilage-Ohakune-Waiouru- noc Levin – (Mountain View Motel)

   Motel v Turangi, kde jsme strávili noc, je spíše základna pro rybáře. Na večer najela spousta chlapů s udicema a holínkama. Není divu, je to tady rybářský ráj. Kousek za motelem protéká totiž nádherná divoká řeka Tongariro River. Ideální na muškaření. Ráno po snídani, kdy už jsou všichni rybáři dávno po kolena ve vodě, jdeme ještě na krátkou procházku k řece.  U řeky jsou výstražné tabule, že si máme dávat bacha na náhlé zvýšení hladiny. To když v horách zaprší, tak hladina se může během okamžiku nečekaně zvednout a to bychom museli brát nohy na ramena. Naštěstí jsme nemuseli. I když v horách, kam se dnes chystáme, je dnes hodně zamračeno a vypadá to i na déšť. Slunečné počasí nás dnes nečeká, ale počasí se tady mění poměrně rychle. Máme však zatím kliku protože se zatím mění z pěkného na krásné a někdy zase třeba na pěkné, tak doufáme, že to vydrží. V deset hodin vyjíždíme směr Tongariro National Park – Národní park Tongariro. Je to vlastně velký okruh kolem sopečné dosud činné oblasti. Dominantou jsou dva vrcholy Mt Ruapehu 2797 m a Mt Ngauruhoe 2287 m. 

Oba vrcholky jsou pokryty sněhem u vrcholu. Dnes se nám ale oba schovávaly. Několik kilometrů za jezerem Rotoaira odbočujeme z velkého okruhu směrem na Rangipo v domnění, že podnikneme krátkou túru po stezce Ketethai Hut. Cílem mělo být modré jezero Blue Lake. Na začátku stezky však zjišťujeme, že tento výšlap by nám zabral 3 hodiny tam a 3 zpět. Bohužel jsme si na takovou túru nenaplánovali moc času, proto toto dobrodružství musíme oželet a vracíme se zpět náš velký okruh. Na mapě to vypadalo blíž. Jsou zde možné i několikadenní túry, no pro trekaře ráj na zemi.  O pár kilometrů dál odbočujeme směrem k většímu kráteru po Whakapapa Road do Whakapapa Village. Cestou k vrcholu se nám mraky rozestupují a my vidíme aspoň zasněžené úpatí tohoto velikána.  

Na začátku této vesničky je dominantní hotel a za ním spousta chalup pro lyžaře. Pokud se po této cestě pokračuje dál do Iwikau, tam je totiž v zimní sezóně ráj lyžařů s několika sjezdovkama, jedete už na vlastní nebezpečí. Sopka může totiž každou chvíli začít soptit a na informačních tabulích tu dávají rady, co dělat když…..  Barvičkami jsou odlišeny zóny nebezpečné, nebezpečnější a ty nejnebezpečnější, takže pohodička.

Musí to být zážitek lyžovat na činné sopce. Podle množství sněžných děl jsme usoudili, že tu moc sněhu nemají a musí dosněžovat. Ale to je jen domněnka. Teď je čerstvě po sezóně a sníh je tu jen místy.  Rolby ještě ani nestačili „zaletnit“ a uklidit do garáží.

   Krajina tu vypadá spíš jak na měsíci. Všude samé kameny a pusto. Jen lišejníky tu mají ráj. Chvílemi to vypadá, jako by země byla pokryta světle šedým plyšem. Na Iwikau nafotíme pár snímků měsíční krajiny s lyžařským centrem a jedeme dál za dalším dobrodružstvím. Cestou zpět ve Whakapapa Village nám to nedá a vydáváme se odtud na relativně nejkratší výšlap k vodopádům Taranaki Falls. Směrové cedule nám říkají, že cesta k nim trvá hodinu tam a hodinu zpět. Je to takový malý okruh, který nám vzhledem k „nedostatku“ času vyhovuje. Trasa je výborně upravená a zabloudit se tu nedá. Na horizontu máme stále před sebou zasněžený sopouch, který se nám ne a ne ukázat v celé kráse, protože je ponořen do mraků. Asi po 15 minutách cesty jsme natrefily na minibagřík, který tuto stezku upravoval po zimě. Jelikož jsme se vydali po okruhu proti chodu hodinových ručiček, cesta tam vede celkem po rovině po lávovém poli. Cestou přecházíme okraj lávového koryta, ve kterém zurčí potůček. Pro milovníky sopek a těchto útvarů, jako je náš kamarád Dan, to musí být docela zážitek. Většina vyvřelých kamenů je zabarvena do červena. To je způsobeno obsahem minerálů. Vypadá to efektně. Rostou tady takové nízké (cca do pasu až ke krku) husté keříky, které lemují stezku, takže tady z cesty člověk sejít nemůže. Ani bych to neriskovala po zkušenostech z Rotoruii, kde krok mimo stezku by mohl být ten poslední.  

   K vodopádům dorážíme za 45 minut. Vypadají zajímavě. Povinnost udělat pár fotek a dát sváču a zase zpět. Cesta zpátky je příjemnější, jelikož se jde lesíkem podél koryta řeky. Je tady ale trochu náročnější terén, protože chvíli jdete dolů a pak zase nahoru. Na jednom místě u řeky se zastavujeme a obdivujeme stavby turistů z kamení. Nedá nám to a taky si jeden komín z valounů stavíme. 

Menší sopouch máme na zpáteční cestě za zády a chvílemi kontrolujeme, zda se mraky neumoudří a odkryjí nám i zbytek. Máme štěstí. Chvíli se nám vrcholek ukazuje. Tento výšlap nám dal trochu zabrat. Jsme rádi, že jsme u auta a můžeme zase dál. Cestou zpět na hlavní se ještě zastavujeme u menších vodopádů Tahwai Falls které jsou od cesty cca 10 minut pešo. Tentokrát už Ruda odmítá turistiku a tam se jdu podívat sama.  Cesta je z kopce dolů, ale není nijak náročná.

   Dál pokračujeme už jen autem přes National Park Village. Máme štěstí, že se nám s mračen ukazuje na chvíli i vrcholek druhého sopouchu. Je mnohem větší a dominantnější. Přes malá městečka Ohakune a Karioi dorážíme na jižní konec okruhu do Waiouru. Tedy přesně řečeno západní část okruhu. Odtud totiž jedeme už na jih do Levinu a nevracíme se zpět. Pokud však někdo holduje tomuto typu turistiky, tak určitě doporučuju si na tento národní park Tongariro vyčlenit tak týden nebo i více a projít i ty delší trasy.

   Před dosažením dnešního cíle se stavujeme ve městečku Bull na véču. Abychom se drželi jména, jdeme do místní občerstvovny Hungry Bull, kterou vedou nějací Číňani. Po asi 15 minutách se dočkáme dlabance, celkem si pochutnáme, a plní energie odjíždíme na nocleh. Do Levinu dojíždíme tak kolem sedmé večer a ubytováváme se v Motelu Mountain View. Je to příjemné čisté ubytování. Následuje krátká procházka po městečku a doplnění tekutin v restauraci u motelu. Dáváme si točené Export Gold. Toto pivo docela ujde. Jen to tady čepují do třetinek. Ach jo!

   Zítra nás čeká už poslední den na severním ostrově.

29.10.2010 PÁTEK – 9.DEN – Levin-Otaki-Waikanae-Paraparaumu-Paekakariki-noc Wellington – (Richmont Guest House)

    Ráno se paní domácí podivuje proč tak brzo odjíždíme, že jsme museli časně vstávat, ale bylo už 9:00 a my chceme něco stihnout. Hned ráno ještě v Levinu míříme k jezeru Horowhnenua, které je hned za městem a je to místní oáza klidu a míru, všude kam se podíváš, jsou kachny, labutě a jiná havěť a samozřejmě na trávníku odpovídající objem exkrementů, ale jinak jezero je opravdu nádherné.        

Pokračujeme směrem na jih a první zastávka je v super „šitárně“, která se jen tak nevidí, a sice v městečku Otaki resp. kousek na jih od něho je „Hyde park museum“, kde mají všechno z minulého století, na co si vzpomeneš. Je to docela domácky vedené a vstup je světe div se zdarma resp. dobrovolný, tak tam do kasičky při odchodu házíme asi dva doláče a zapisujeme se do místní kroniky.    

Další původní cíl a sice Burnard Garden ve Waikanae nejsme schopni vůbec najít, ale protože máme v plánu ještě zahrady jiné, nijak toho nelitujeme a pokračujeme do Paraparauma, konkrétně Lindale tourist and agriculture centra. To je naprostá bomba, naprostý návrat k přírodě, kde se procházíš farmou, krmíš ovce, kozy, prasata, lamy, pštrosy a další havěť, která je všude kolem. Místňáci sem jezdí s děckama na relax a je to opravdu super, šéfují tomu dvě baby, jedna vychrtlá s krysou za tričkem a druhá pokérovaná jak borec z Valdic a to v barvách.

Po odchodu z farmy dáme vydělat i v místních obchůdcích, kupujeme nějaké sladkosti přímo v mini továrničce, kde se vyrábí, potom nás stáhne vůně medu a zase neodoláme, no a závěr patří sýrárně Kapiti, kde kupujeme nějaké sýry a především naprosto luxusní zmrzlinu stejného jména.  

Odjíždíme na Paekakariki, kde je v plánu obrovský park resp. je to pozemek s rozlohou více jak 6 kilometrů čtverečních s názvem Queen Elizabeth park. Park projíždíme autem a potom se stavujeme na pláži, kde to neskutečně fouká, jo jen mimochodem dneska je šílená kosa a fučí k tomu ještě studený vítr, který je prokládán dešťovými přeháňkami, takže severní ostrov se s námi loučí pěkným hnusíkem, snad bude na jihu lépe.        

Teď už nám zbývá jen dorazit do hlavního města Wellingtonu a ubytovat se, před poslední etapu ještě objevujeme v mapě, že lze jet menší oklikou a sice uhnout v Paekakariki u železničního přejezdu vlevo na Hill road. Celkem náročné stoupání se však odmění neuvěřitelným panoramatickým výhledem na značnou část Kapiti coast, jen to počasí se nepovedlo. Přesto doporučujeme !!

Fouká vítr a je hrozná kosa, takže po pár myslím vydařených fotkách jdu do auta se ohřát a Lenička pokračuje ve focení. Pro lepší výhled si vyskočila na takový kovový sloup, největší legrace je, že si pustím rádio a ozve se ústřední motiv z filmu Titanik, takže okamžitý nápad natočit alespoň krátké video byl okamžitě realizován J. Po sjezdu z kopce je možno ještě navštívit další farmu „Battle Hill Farm Forest Park“, kde bohužel v tuto dobu nikdo nebyl, takže je výhled na nekonečné pastviny plné ledních medvědů, tedy vlastně ovcí, jedinou odměnou. Do místa noclehu už je to jen asi 30 kilometrů, které zvládáme levou zadní a bez problémů příjemný vskutku rodinný hotýlek nacházíme. Pan domácí je strašně upovídaný, ale moc příjemný starší pán. Vypraví nám historku jak mu původní stavbu zapálil pyroman a že málem uhořel, což je na jeho tváři vidět, proto se nelekejte, přes hororový vzhled je to velký pohodář. Po konverzaci v angličtině se jdeme ještě cournout do města, kde dáme lehkou večeři a na kutě, protože zítra brzo ráno vstáváme a musíme na letiště. Nejdříve vrátit našeho dočasného kámoše Fordíka Fokusíka a potom šup do letadla na přesun na jižní ostrov do Invercargillu.

Po cca týdnu na severním ostrově máme pocit, že jediná barva na světě je zelená, a všechny ostatní jsou jen její odstíny J, každopádně i po prvním týdnu už je člověk plný zážitků a dojmů, a to nás jak průvodce, tak místní ujišťují, že jižní ostrov je ještě mnohem krásnější. Necháme se tedy překvapit a dnes si o tom třeba i trochu zdát. Takže dobrou.

JIŽNÍ OSTROV

Tady se dočtete o tom jak jsme se dostali až na nejjižnější místo jižního ostrova, jak jsme projížděli fjordy a taky něco málo o ledovcích. Na severní části jižního ostrova jsme potom procházeli národní park Abel Tasman, vypravili jsme se za velrybami na výběžku Kaikoura. Nakonec jsme dojeli do Christchurch a letecky jsme se vrátili do Aucklandu.

Teď už si jenom zvolte o které oblasti jižního ostrova si chcete něco přečíst. 

SOUTHLAND & FIORLAND

30.10.2010 SOBOTA – 10.DEN -  odlet z Wellingtonu – Bluff - noc Invercargill – (Ascot Park hotel)

Po celkem rychlé snídani, protože potřebujeme frčet na letiště, se loučíme s panem domácím, nakládáme zavazadla a přesouváme se na letiště, které je od hotelu jen 6 kilometrů, takže za cca 10 minut jsme na místě. Auto necháváme na odpovídajícím místě parkoviště vyhrazeného pro půjčovny, bagáž nakládáme na vozík a vyrážíme vrátit klíče a GPS na přepážku Hertz, kterou jsme našli hned vedle zvoleného vchodu do budovy terminálu. V nádrži jsme nechali asi 3 litry (cca 40 km dojezd), protože při převzetí jsme platili plnou nádrž. Slečna nic nekontroluje, vezme si klíčky a čus bus. Přesouváme se k automatickým kioskům pro odbavování tuzemských letů a vše jde jako na drátku, vyjede Vám označení na kufr i boarding pas a to pouze po přiložení čarového kódu z elektronické letenky, no 21. století. Z tohoto pohledu je absolutně zbytečné blbnout na letišti dvě hodiny předem, vše zabralo asi 10 minut, takže jsme moudřejší na příští vnitrostátní přelet. Sedíme na terminálu 14 a čekáme na našeho oře, přičemž lidi tady létají asi tak jako u nás jezdí vlakem nebo busem. 

   Letíme malým Bombardirem Q300 maximálně pro 50 lidí. Je to takové menší letadlo se dvěma vrtulema. S bezpečností si tu hlavu moc nelámou. V letadle jsme zjistili, že máme v baťůžku v kabině i vodu v petce. Což na mezinárodních letech striktně zakazují. Tady nic. Z Wellingtonu startujeme v 9:50 těsně nad mořem, takže z okénka sledujeme, jestli náhodou neuvidíme velryby ;-) Letadlo letí o hodně níž než ty veliké boeingy. Chvíli je pod náma jen moře, ale za pár minut už vidíme jižní ostrov a zasněžené kopečky Alp. Let utíkal velmi rychle, protože jsme cestou sledovali úchvatnou krajinu pod náma se spoustou jezer a kopců.

Přistáváme asi za necelé dvě hodiny, let dopadl na výbornou a jsme v pořádku na jihu v Invercargillu. Opět Hertz nezklamal. Vidíme jeho přepážku hned na vstupu do příletové haly. Tedy spíš haličky. Letiště je totiž malého rodinného typu. Vyzvedáváme zavazadla a u Hertzů naše nové autíčko Toyotu Corolu FBN35 stříbrné barvy. Znovu si bereme i navigaci, ale po zhlédnutí místní reklamy v TV, kdy novou navigaci tady koupíte cca za 170 doláčů a Hertzovi jí půjčí za 170,- na 15 dní, tak příště asi budeme chytřejší a koupíme vlastní. Doprava tady není nijak složitá a dá se v pohodě jezdit i podle mapy. Ale jistota je jistota. Když hledáme nějakou přesnou adresu ve větším městě, tak je k nezaplacení. Menší města jsou v pohodě a na každých informacích vám rádi pomůžou. Auto stojí přímo před letištní halou, tak nakládáme kufry a krátce se seznamujeme s Toyotkou. Příjemné je zjištění, že je prostornější a má velký kufr. To aby se tam vešly všechny ty šutérky a mušle, co tu všude sbírám. Na druhou stranu si Ruda musí znovu zvykat na blinkry. Jsou totiž na druhé straně. Takže na každé křižovatce vypadáme, jako že máme strašně špinavé čelní sklo a musíme neustále stírat. JZa chvíli se ujala hláška „Stěrače stírají, ….světla svítí….“ :-))))))))))) Musím si dávat bacha a zítra už jí nepoužívat, jinak mě asi Ruda vysadí někde v pastvinách mezi kravkama.

   Náš motel je cca 6 km od letiště, takže za pár minut jsme tam. Jmenuje se Ascot Park Motel a je to velký komplex i s hotelem na kraji města. Je obklopen krásným parkem, který tady teď krásně kvete. Měli jsme obavu, že zbytek dovolené bude už jen zataženo, ale tady je náááádherné počasí. Na rozdíl od včerejšího ve Wellingtonu. Tam chvílemi i mrholilo.

   Jelikož máme dobrý čas, tak se ubytujeme a vyrážíme ještě na odpolední výlet do Bluffu. Je to poslední město směrem na jih. Dál už je jen Stewart Island a pak jen Antarktida a jižní pól.

Krajina je tady zase úplně jiná než jsme dosud viděli. Je to taková mírně zvlněná placka, kde jsou samé pastviny a políčka. Je tu směska všeho dobytka, krav, ovcí a jelenů. Těch tu mají teda požehnaně a chovají je v ohradách jako ty ovce.

Do rybářského městečka Bluff dorážíme za chvíli, je to od motelu jen 25 km. Nejdříve nás zláká cedule na místní vyhlídku. No a ta tedy nemá chybu. Vyjede se totiž na jediný kopeček ve městě a z něj je vidět na všechny strany. Všude dokola je moře, respektive Tichý oceán, Tasmanovo moře, pevninské poloostrovy, ostrovy a Stewartův ostrov v dáli. Jižní pól vidět není LJe totiž ještě 4810 km daleko.

Sjíždíme dolů a pokračujeme na konec Highway č. 1, kde je oblíbený turistický cíl, a to je Stirling Point s rozcestníkem. Dozvíte se tady jak je daleko Londýn, rovník, New York a další …

Na pobřeží se tady válejí mega mořské řasy. Vypadají jako lesklé hadice o šířce 10-15 cm. Příboj si s nimi ve vodě pohrává jako s vlasy Medůzy. Neváháme a jdeme si je po skalách osahat. Je to tady opravdu konec světa a silnice už tady nikam nevede. Na to hřeší místní restauratéři a mají tu hned dvě trefně nazvané hospůdky. Jedna je Konec světa a ta druhá Opilý Seiler. Jdeme k Seilerovi, jelikož láká k posezení s nádhernou prosklenou vyhlídkou. Je brzké odpoledne a nás už pomalu začíná honit mlsná. Objednáváme si proto místní krémovou polévku z mořských potvor. Tady totiž tahle jídla dělají zásadně z čerstvých surovin. Mají toho tady plný vody kolem. Polévka je hustá a výborná. Je plná krevet, kraba, mušlí a kousků kalamárů. Víc jsem nepoznala. Je to chuťovka, která nás docela zasytila.

   Chvíli potom ještě sedíme na pobřeží, trávíme báječný oběd a trénujeme racky. Jsou totiž zvyklí na krmení od turistů, a když se něco hodí, tak za tím letí. Možnost, jak získat zajímavý snímek s letícím rackem :-))))))))))))

   Po tréninku se vracíme do Invercargillu, kde navštěvujeme místní informace. Stíháme to akorát, jelikož mají jen do pěti a hodinky ukazuji 16:40. Chceme totiž poradit s naší další cestou a hlavně výletem do Fiordlandu. Ochotně nám tu radí, co jaká firma nabízí a za kolik. Zjišťujeme, že zítra, tj. v neděli mají výletní loď už obsazenou, tak výlet na Doubtful Sound posouváme na pondělí 1.11. Je to tedy pálka! Chtějí 250,- dolarů na hlavu. Budeme muset ušetřit jinde, jelikož toto se nedá vynechat. Je to prý jedno z nejkrásnějších míst na NZ. Počítali jsme, že to bude drahé, ale takto ne. Informace jsou hned za vodárenskou věží, která je dominantou města a vedle Queen´s Parku, kterému neodolávám.

Tento park právě hraje všemi barvami kvetoucích rododendronů, azalek, tulipánů, macešek a spoustou dalších nádherných květin a stromů. Udivuje mě velikost těch azalek a rododendronů. Mají tak kolem 5-6 metrů. Nejsou to keře, ale stromy. No mazec! Květy mají větší než moje dlaň. Taky by se tu líbilo bráchovi Raďovi. Je tady zákoutí s volierama plnýma papoušků, které jsem snad nikdy neviděla. Queen´s Park vřele doporučuju! Ruda mi musel vzít foťák z ruky, jinak by mě odtud asi nedostal, leda snad ještě tma.

   Po cestě na motel děláme ještě krátký nákup v supermarketu a jedeme si odpočinout. Průvodce radí, že si na jih máme koupit repelenty. Nějak jsme tomu nevěnovali pozornost, ale po pár hodinách na jihu jej již máme zakoupen. Štípou tady totiž nějaké mrňavé mušky. Máme od nich už pár bodanců, jako když štípne komár, ale svědí to dvakrát tolik. No on je to spíš kousanec, ale nic to nemění na tom, že to fakt dost svědí. Mrchy jedny!

   V hotelu ještě využíváme místní bazén, kde jsme byli úplně sami. Bylo to fajn protažení ve vyhřívané vodě. Na TV jsme zkoukli místní nejoblíbenější sport rugby. Zrovna hrála Austrálie s All Blacks a místní prohráli po několika letech a to ještě v o jasné vítězství přišli v nastaveném čase, takže celý Nový Zéland bude zítra smutnit, je to tady sport číslo 1 s několika vykřičníky. No a teď honem do hajan, protože zítra vyrážíme za dalšíma krásama NZ.

31.10.2010 NEDĚLĚ – 11.DEN – Invercargill-Riverton-Colac bay-Orepuki-Tuatapere-Clifden-Monowai-Manapouri-noc Te Anau – (Fiorland hotel &motel)

Ráno se nám nějak nechce vstávat, ale nakonec jsme vyskočili, dali si lehkou snídani na pokoji a po jižním pobřeží směrem na Riverton, Orepuki a potom už ostře na sever na Tuatapere, přes Manapouri do dnešního cíle městečka Te Anau, které se teď na 3 dny stane naší základnou pro výpravy do Fiorlandu, jedné z hlavních atrakcí na Novém Zélandu.

Po pár kilometrech dojíždíme do Rivertonu, kde čekáme 10 minut na otevření místního infocentra, ale nezahálíme a hned naproti kupujeme v akci karton tuzemských pivoušů, už se těším, jak je večer srkneme. Na informacích vyfasujeme od příjemné paní detailní mapy pobřeží i s turistickými zajímavostmi a nasedáme zpět do naší Toyotky. Lenička se ujala role navigátora, a jde jí to báječně, jen po pár kilometrech nacházíme první pláž (Colac Bay) a už se sbírají další šutráky, asi tady budeme muset nechat nějaké hadry nebo boty, abychom se na zpáteční cestě dostali do váhových limitů J.

Narážíme na další, a další půvabné výhledy, ale ani se na všech nestavujeme, protože to se nedá všechno pojmout. Kousek před Orepuki míříme na místo zvané Monkey Island a protože je neděle je pláž plná místních, kteří se po pláži prohání se psi, ale třeba i v autech nebo je vozí na přídi surfového prkna a pádlují jak na kajaku klečmo. Místo určitě hodné doporučení.

Teď už bez zastávek vyrážíme do Manapouri, odkud zítra vyrážíme na celodenní výlet do fjordů a raději si jdeme ověřit místo, kde budeme nastupovat, ať zítra nestresujeme J. Nacházíme ho v poklidu a můžeme tak pokračovat na základnu v Te Anau, hotel má příznačný název Fiordland a jde o příjemný komplexík kousek od jezera. Protože jsme nahromadili nějaké to prádelko, tak využíváme místní prádelnu, kde si za dva doláče v poklidu vyperete a za další dva i usušíte. Před prádelnou ještě dáváme skromný obídek na pokoji a už se těšíme, jak si večer pochutnáme ve městě na nějaké dobrotě. Tak jdeme vyzvednout prádlo ze sušičky a potom hurá do města. Sušení proběhlo během 40 minut excelentně, takže máme obnoveny zásoby čistého oblečení možná i na zbytek výpravy, ale asi to ještě drobné praní bude chtít J. Zase potvrzení, že není třeba brát zbytečně velké počty hadérků.

Večerní procházka do centra městečka Te Anau, které je ve skutečnosti obrovským hotelem resp. střediskem, kde je jedna ubytovací možnost vedle druhé, byla zakončena luxusní večeří v rodinném restaurantu Keplers Family Restaurant na „pěší zóně“ kousek od jezera. Proběhly tři chody, přičemž jeden byl větší dobrota než druhý. Tak například jako předkrm plněné houbičky v křupavém těstíčku a sezamovou omáčkou, no název (Magic muschrooms) byl zcela výstižný.  Jako hlavní chod mušle ve výborné omáčce. Lenička měla předkrm grilované krevetky na česneku s hrstkou rýže a hlavní místní rybu s luxusní restovanou zeleninou a ranými brambory. Závěr patřil samozřejmě dezertíkům a to se nedá ani popsat, no prostě lahoda super deluxe JJ. (cheesecake s malinama, zmrlinou a šlehačkou a palačinku se skořicovým sirupem a jemnou marmeládou z lesního ovoce). Lidi tam je povinnost zajít.

Zítra vyrážíme na celodenní výlet do fjoru Doubtful Sound a už teď se těšíme. Navíc Lenička zítra slaví narozky, tak to je celkem slušný dáreček, když neberu v potaz celou tuhle výpravu J

1.11.2010 PONDĚLÍ – 12.DEN - celodenní výlet DOUBTFUL  SOUND - noc Te Anau – (Fiorland hotel &motel)

Je ráno 1. a je to tady! Další křížek mi přibyl o pár hodin dřív. Ach jo! LDnes to oslavíme výletem lodí do fjordů na Doubtful  Sound. Ráno si musíme trochu přivstat, abychom stihli nalodění v asi 15 minut vzdáleném Manapouri. Od břehů odjíždí naše kocábka v 9:00 hodin a na nikoho se nečeká. Je pondělí a loď pro 30 lidí se zaplnila pouze 9 cestujícími. Což je báječné, jelikož si alespoň nebudeme šlapat po hlavách. Bohužel s počasím to není už tak báječné. Už ráno cestou potkáváme hustou mlhu.  Když vyrážíme, tak sice trochu ustoupila, ale úchvatná panorámata s 2000 m vysokýma horama nám nechává z části zahalena. Kapitán slibuje, že odpoledne bude vidět víc. Razíme si to jezerem Manapouri, plnou parou vpřed.

Spolu s kapitánem nám dělá společnost i sympatický průvodce, který vypráví o každém kopečku a ostrůvku zajímavé informace. Kocháme se a zanedlouho přijíždíme na druhou stranu jezera k vodní elektrárně. Tady musíme vystoupit a přesedáme na bus, který nás má přepravit k fjordu Doubtful Sound. Když ale bus vjíždí do divného tunelu, tak trochu znejistíme. Určitě to průvodce říkal, ale asi nám trochu uniklo, že tuto elektrárnu navštívíme zevnitř. Je to obdoba našich Dlouhých strání, kdy se využívá rozdílu hladin jezer. Asi po kilometru se dostáváme do nitra hory, kde vcházíme k turbínám.

Po krátké exkurzi vyjíždíme zase širokým tunelem se štěrkovou cestou zase zpět na denní světlo a pokračujeme dál místní buší po nezpevněné štěrkové cestě. Cesta se klikatí mezi kopci a střídá se prudké klesání s velkým šplháním zase zpět nahoru. Kapitán je univerzální, jelikož řídí snad všechny dopravní prostředky. I náš bus a následně tu další loď na moři. Cestou nám zastavuje na focení několika vodopádů. U posledního nás trochu vypekl, jelikož nám ujel i s věcmi. Mluvil něco o procházce 10 minut. Tak jsme ho následovali. Nic jiného nám nezbylo. Asi po 15 minutách nalézáme náš autobus. Huráááá! Tady je totiž jeho konečná a pokračujeme dál zase lodí. Tentokrát už na moři. Ale vypadá to skoro stejně jak to jezero. Jen je tady možnost vidět delfíny, tuleně, tučňáky a mořské ptactvo. My měli štěstí jen na to ptactvo LAle aspoň něco. Jen doufáme, že nebyli umělí nebo vycpaní a nepouští je tady turistům, když je nejhůř…

Dáváme si lehký oběd, který jsme si ráno přichystali do batůžku. Jak jinak než sendviče a nějaké ovoce.  V kajutě je k dispozici kafe, čaj i horká čokoláda. Jelikož je na palubě dost větrno, tak po neustálém focení na větru jsme rádi, že se můžeme ohřát prosklené kajutě s pohodlnými sedačkami a něco teplého přijde vhod. Cestou zpět se vyjasňuje a v přístavu už naplno svítí sluníčko.

Tento výlet hodnotíme kladně, i když nám zrovna dvakrát počasí nepřálo. V Te Anau se zastavujeme ještě na večeři u číňanů v Ming Garden. Není to ale fast food, jak u nás, ale docela slušná restaurace. Dáváme si vínko a k jídlu jako předkrm jarní závitky a hlavní chod pečenou kachnu na zázvoru s jarní cibulkou a Singapurské nudle. Ty byly lehce pikantní s krevetkama a taky se zázvorem. Slečna číšnice nám před jídlem nabízela, že nám donese vidličku a nůž. To jsme však odmítli, že budeme jíst hůlkami, přece nejsme žádná ořezávátka a před dvěma lety jsme si to natrénovali v Shanghai.

 Nyní odpočíváme na pokoji a už se těšíme na zítřejší výlet do Milford Sound . Tam ale asi pojedeme jen na čumendu autem, žádný výlet na lodi už asi podnikat nebudeme., i když kdo vííííííííííííí JKaždopádně nás čeká něco přes 100 kilometrů krásným údolím směrem na sever od Te Anau a na konci nás čeká další fjord.

2.11.2010 ÚTERÝ – 13.DEN -  Milfordsound a poslední noc Te Anau – (Fiorland hotel &motel)

Brzké ranní vstávání v 7:00 se realizovat nepodařilo J, takže po lehké snídaňce, kterou připravila Lenička, vyrážíme kolem 9:30 dotankovat plnou nádrž, jak doporučují všechny letáčky a průvodci, abychom zdárně dorazili do dnešního cíle, kterým je základna Milford na okraji fjordu Milford sound.

Vybaveni několika mapami máme rámcový plánek, co chceme vidět a stihnout a přes pozdější odjezd to zkusíme naplnit. První opravdovou atrakcí na silnici Milford road, která je jedinou spojnicí do cíle, je po 58 km Mirror Lakes, kde se v naprosto klidné hladině zrcadlí horští velikáni a je to neskutečně působivý zážitek.

Ještě před tím je několik super výhledů, ale tohle je opravdu nádhera. Zkoušíme udělat několik mnoho fotek, ale přímý zážitek je v tomto případě nezaměnitelný. Další delší zastávka je po 75 km od Te Anau (teď už to bylo je 17 km), když hned za mostkem Cascade creek odbočujeme vlevo na lesní cestu a asi po 200 metrech dojíždíme na malé parkoviště. Atrakcí je zde Lake Gune, které je křišťálově čiré a prohání se na něm velké vlny. Vede k němu asi 20-25 minutová procházka od parkoviště přes les, nebo snad prales, kde všemu vládne zelený mech a lišejníky. Po cestě slyšíme zvuky různých ptáků, ale zahlédnout se nám podaří pouze dva a jednoho dokonce i vyfotit. Co je to za druh nemáme tušení, ale je to takový malý žlutočerný prďola.

Když se dostatečně nabažíme, tak po několika dalších výhledech a kraťoučkých zastávkách dorazíme k Homer Tunnel (101 km), který tvoří přirozený předěl mezi údolím a samotným fjordem. Tunel je jednosměrný a ve směru do fjordu dost prudce se svažující, navíc v něm nesvítí, takže si svítíme sami a shora kape voda, tak trochu klaustroška. Ještě před samotným tunelem nás při čekání na červené přepadla banda čtyř papoušků KEA, kteří byli totálně oprsklí, poskakovali nám po autě, oklovávali stěrače a nakonec se jeden chtěl napáskovat do auta, když měla Lenička otevřené okénko. Je to zjevně zkušená banda, protože naprosto samozřejmě se pohybovali mezi popojíždějícími auty a jakmile auto zastavilo, šup a už byl na střeše. Docela zážitek, takhle se střetnout s jednou z legend Nového Zélandu J

Po projetí tunelu pokračuje prudký padák na dno fjordu a po dalších necelých 20 km dojíždíme do Milfordu, kde se dá zaparkovat skoro všude, kromě prostoru před terminály, takže se potupně vracíme na parkoviště, jak já říkám „Modré opice“, která je ve skutečnosti modrou kachnou (blue duck), ale to neva. Protože nás přepadl trochu hlad (je cca 13:20), tak si dáváme u opičáků J dobrou zeleninovou polévku, každý se dvěma houstičkami a k tomu dáváme jednu kolu a rázem jsme o 24 NZD (asi 320 Kč) lehčí J. No fakt je, že levně toho tady člověk moc nepořídí, ale zážitky to vynahradí.

Když dojíme, koukáme jen orientačně, zda ještě není v tuto dobu, k mání výlet do fjordu, a světe div se, na 14:00 můžeme dostat dva lístky za 150 NZD zakoupit u společnosti Southern discoveries. Borec u pokladny je trochu vykulený, že to chceme na 14:00, protože to je za 10 minut a od opičáků na molo je to cca 12 minut poměrně rychlé chůze.  No pro nás sportovce JJto není problém, a s vyplazenými jazyky jsme na nástupišti, přesně v 13:57, takže máme ještě 3 minuty na vydýchání a už vyrážíme. Ruda pokračuje ve vydýchání ještě asi prvních 10 minut plavby J.

Cesta je naplánována na 1:45 hod a je prošpikována několika zastávkami, které jsou vždy u nějaké zajímavosti. Asi největší atrakcí jsou zdejší lachtani Foresterovi (konečně je vidíme), kteří se líně povalují na skále a nechávají se očumovat fotícími turisty. Z jejich klidu je nevyruší ani náš katamarán, který zajel až těsně ke skále, pouze jen zvedli, někteří, hlavu a zase se věnují náročnému odpočinku.

Na cestě je možno obdivovat nespočet vodopádů, které se řítí z výšky přímo do fjordu, a za některými vzniká v zářícím sluníčku krásná duha.

Na okraji fjordu, si s naším celkem velkým plavidlem, pohrává vítr a vlny jako s korkovou lodičkou, ale zjevně je vše plánované a po otočce zpět do fjordu je vše zase v klidu. Třípatrový katamarán šel přídí nahoru a pláááác do vln s dunivým zvukem a velkým šplíchancem. Museli jsme se těch několik minut dost držet, abychom na normálně dost klidné lodi, nespadli.  Zbytek plavby po opačném pobřeží fjordu zpět k molu, probíhá v klidu, opět s několika zastávkami a dle plánu kolem 15:45 kotvíme.

Přesouváme se k autu a vyrážíme na zpáteční cestu, kterou už bez zastávek zvládáme za necelé dvě hodinky, jdeme na internet zkouknout poštu, objednat nocleh na zítřek (Wanaka) a teď už jen večeře. Dnes jsme vybrali picošku a udělali jsme dobře. Lenička si pochutnala na těstovinách s tuňákem, houbami a smetanovou omáčkou, a já jsem si dal pizzu (půl na půl řecká Zeus a mořské potvory). Po výborné večeři má Lenička ještě zálusk na dezertík, který tu měla v neděli (cheescake s malinami atd.), takže vyrážíme přes ulici ještě pro tuto dobrotu a bereme si jí s sebou. Protože dobrota obsahuje i zmrzlinku, tak spěcháme zpět na hotel a tady si jí vychutnáme. Mňam Mňam Mňam to je ale dobrota.

Já jsem se ujal stahování fotek (tak jako obvykle jich je za den něco mezi 350-400, takže za dosavadní pobyt už jich máme asi 5000, tak snad nějaké vyjdou). Teď, taky sepisuji dnešní den. Lenička si tu vedle mne prochází ve snu dnešní den, asi jí ty zážitky dneska unavily.

Zítra nás čeká další cesta na sever, tentokrát přes Lumsden, Kingston a především Queenstown do zítřejšího nocležiště ve městečku Wanaka, které leží na jižním okraji stejnojmenného jezera.

3.11.2010 STŘEDA – 14.DEN -  Te Anau-Mosburn-Kingston-Queenstown-nocleh WANAKA – (Wanaka hotel)

   Ráno vypadá, že bude docela pěkné počasí. Večer totiž dost fučel vítr z hor a čekali jsme větší zimu. Sluníčko je tady dost silné. To je tou ozonovou dírou resp. tenčí ochrannou vrstvou. Mažeme se každý den třicítkou, i když venku nám teploměr pořád hlásí něco kolem 16-18 stupňů. Nebýt toho větru tady, tak se asi upečeme. 

   Čeká nás snad nejdelší přejezd bez zastávek. Jedeme směrem na Lumsden, ale v Mossburnu to bereme zkratkou přímo na Kingston.  Všude kolem se už zvedají kopce a my si to svištíme údolím, které už není jen zelené. Jedeme dokonce kolem planiny, která vypadá jako step. Všude vysoká pampová tráva. Jen ten lev vyskočit, nakonec nevyskočil, museli jsme si na něho počkat až do ZOO J

   Za necelé dvě hodiny dojíždíme od jezera Te Anau k jezeru Wakatipu, na jehož jižním cípu leží městečko, Kingston. Asi 5 kilometrů před Kingstnem vidíme po levé straně vlakovou stanici vyhlídkového historického parního vláčku, který se jmenuje Kingston Flyer. Je to ale taková konečná a lístky se prodávají na druhé straně v Kingstonu. Tam jsme za pár minut. Nádraží je přímo na břehu jezera. Vypadá to tam, jako by se tu čas zastavil někdy koncem 19. Století.  Jelikož jsme si dnes přivstali a dojeli dost brzo, zatím tady nikdo není. Proto fotíme pár snímků a razíme dál. Cesta tímto vlakem totiž trvá tam a zpět cca 1,5 hodiny. Chceme ale ještě vidět víc, proto tuto atrakci vynecháme. Navíc jsem doufala, že povede přes horské průsmyky a kopce, ale dráha je vlastně souběžně se silnicí, jen vede po druhé straně údolí pod úpatím hřebenu.

   Cestou je nespočet vyhlídek na jezero s úchvatným pozadím velehor. Dojíždíme do Queenstownu, kde parkujeme kousek od přístavu a vyrážíme na obhlídku. Je to takové malé město opět na kraji jezera.

Teda vlastně uprostřed toho jezera ve tvaru „S“. Dál už se dá dojet jen do Glenorchy, kde je konečná. Odtud jen pešmo na několikadenní túry. Třeba na Milford Sound. Jelikož nic podobného v plánu není, na konečnou už nepokračujeme.  Queenstown je obklopen vysokými horami a z druhé strany jezerem. Tady se můžete vyřádit v adrenalinových sportech. Např. jízda na rychločlunu, let helikoptérou, let malým letadlem dokonce s akrobatickými prvky nad jezerem (bylo mi blbě, jen jsem se na to dívala), tažení na padáku za člunem, atd… Pro nás, co se máme rádi, by byl snad jen ten parník. Ovšem to je klasika. Kouří se mu z komína a pohodově vozí turisty po jezeře. Jelikož máme za sebou lodičky na Doubtful a Milford Sound, tak tentokrát odoláváme a čekat se nám na další nechce. Okružka zase trvá hodinu a půl. Příště budeme muset na to všechno vyčlenit víc času. Jdeme proto na kafíčko do čokoládovny. Teda obdoba cukrárny, ale místo zákusků tu mají různé špalíky čokolády, které tu vyrábí snad se všemi příchutěmi co existují.  Dortíků tu měli jen pár. K úžasnému latéčku dáváme cheescake s polevou z lesního ovoce. No a jen tak pro zajímavost ochutnáváme špalík hořké čokolády s chilli. Kafe je výborné, cheescake báječný, snad jak tady všude, no ale ta čokoláda, tak to je tedy síla. Vzala jsem si naštěstí jen kousek. Nejdříve člověk cítí tu báječnou chuť čokolády. Ještě říkám: „nic moc to chilli, že?“ no ale panečku závěr, tak ten je hot. Holt si to člověk musí vychutnávat postupně. Nedá nám to a dotlačíme se kopečkem jejich zmrzliny. Jeden sice stojí kolem stovky na naše, ale je to tak 5 kopců našich. Jelikož jsme to trošku přepískli a svačinka v čokoládárně nás dost nacpala, krmíme kornoutem na pláži jezera místní racky, vrabce a kačeny. Toto ptactvo je tady trochu oprsklé. Nebojí se vzít si drobek i z ruky. Jedné turistce dokonce sednul vrabčák i na hlavu. Nad město můžete vyjet Skylinem na vysokou horu, ze které je vidět vše jak na dlani. Jednou nám to už stačilo, a to v Roto-rouře J, takže odoláváme. Jedeme dál….. na Arrowtown městečko zlatokopů, které vypadá jak americké westernové město a opravdu zlatokopové jsou tu v každém obchůdku J. Kupujeme nějaké gifty v giftárně Gold Nuget, plus v obchůdku s jadeitem kupujeme jadeitový přívěšek s místním bůžkem. U řeky zkoušíme najít nějaký ten nuget, ale prdlajs….

Vyrážíme na Cromwell, kde bychom měli mít větší  štěstí.  Cestou, cca 5 km před Cromwellem, narážíme na staré naleziště zlata Goldfields Mining Centre.

Dáváme si prohlídku děr s průvodcem za 25 na hlavu. Nejprve sami procházíme staré štoly se zbytky čínských chatrčí, kde spávali zlatokopové.  Podle velikosti cca 1,50m x 1,20m a výšky taky asi 1,20m soudíme, že jim to rýžování asi fakt vynášelo… J   Následovala prohlídka s průvodcem, který mluvil bohužel místním dialektem, a i když už máme angličtinu docela naposlouchanou, tak tentokrát jsme pochytili hrubý základ. Tady na jihu mluví hodně místních dost podivně. Kolikrát nepochytíme ani číslovky J… Dědula nám nechává kolovat zlaté nugety. Nejdříve jen zlatinky, pak 24 karátový jednouncový a pak třikrát tak velký ale jen 18 karátový (ten je s nějakými příměsemi a není tak kvalitní). No zážitek…. Nikdy jsem nedržela tolik zlata najednou.  Následuje spuštění bucharu na vodní pohon, stříkačky na rozrušování zlatonosného jílu, a závěr…. Ten samozřejmě patřil samotnému rýžování. Nejdříve nám zkušeným zlatokopům asi 15 minut vysvětluje, jak se to má dělat… Sám nachází velké kulové. Následuje vlastní akce. Jelikož už máme zkušenosti ze Zlatých Hor z MS, tak se do toho vrháme po hlavě… No a nacházíme taky velké „H“. Ruda to vzdal po první pánvi. Já dávám tři… Výsledek je zdánlivě stejný, pouze já necítím ruce a záda… Nasraně odjíždíme do Cromwellu a ten tomu dává korunu. Asi jsme možná trochu natvrdlí, ale kromě nákupního centra se spoustou obchodů nic zajímavého nenacházíme. Snad jen mega skulpturu ovoce na okraji… Dojíždíme proto do městečka Wanaka opět za větru. To je tady snad tradicí, že navečer se počasí takhle přiostří.

Jelikož jsme už docela hladoví, jdeme na dlabanec do restaurace na břehu jezera Wanaka. Probíhá u Rudy Fish of the day a já tentokrát zdravě salát Caesar. No mňamka! Ubytováváme se v předem rezervovaném hotelu, jak jinak než Wanaka JVečer tady zase hodně fučí, tentokrát však víc než obvykle. Večer dávám ještě nějaké fotky na facebook. Zabralo to dost času, proto jdu spát až po půlnoci.

4.11.2010 ČTVRTEK – 15.DEN -  Wanaka-Lake Wanaka-Makaroa-Haast-Lake Moeraki-Fox Glacier -nocleh FRANZ JOSEF GLACIER, (Chateau Franz)

Ráno vstáváme do deště a studeného větru, na spravení nálady jdeme na snídani do Chuckeey Monkey, které je součástí hotelu. Po snídani balíme, zaplatíme účet a v dešti vyrážíme na dnešní trasu, která povede už na West Coast. Těšili jsme se na krásné výhledy mezi dvěma jezery (Wanaka a Hawea), ale v téhle slotě a kose se nám ani nechce vylejzat z auta. Nakonec však neodoláme a nějakou tu fotečku pořídíme, dokumentovat se musí J.

Přes Makarora a několik přejezdů řek, v neustávajícím dešti a teplotě kolen 8 stupňů, narážíme na první civilizaci západního pobřeží, kterou je město Haast, ale nějak nejsme schopni zjistit, čím by nás mělo zaujmout, proto pokračujeme dále na sever. Kolem silnice je několik malých vodopádu, které už komentujeme jen „zase vodopád, to už ani nebudu brzdit, takových jsme už viděli J“. Vliv má určitě i to hnusné počasí, jinak jsou to opět úchvatné obrázky.

Po pár kilometrech už nám ale bradička spadne, protože dojíždíme na skutečné pobřeží a takové vlny jsme snad ještě nikdy neviděli. Je stále hnusně, stále prší a fučí vítr, ale nejde odolat a jdeme se „projít na pláž“, tedy vlastně jdeme promoknout, ale nemůžeme si to nechat ujit. Možná to vypadá bláznivě, ale je to neuvěřitelný zážitek stát na pláži, na kterou útočí divoce rozbouřené moře a bičuje jí obrovskou energií, která se proměňuje ve vodní tříšť.

Výhledů je několik, ale asi nejpůsobivější je na Bruce Bay, kde vede silnice těsně kolem moře a na kamenné bariéře, na kterou zjevně při přílivu dopadají vlny, je spousta vzkazů napsaných přímo na kameny. Máme kliku, je odliv, vlny nejsou o nic menší, ale jsou asi tak 30 metrů od pobřeží, takže drze vyrážíme na pláž, jednak poslouchat burácení moře z bezprostřední blízkosti a taky najít si svůj šutráček, který potom počmáráme a necháme zde na památku. Kromě kamínku (asi tak dvoukilového), který je čistě bílý, tedy byl, než jsme ho počmárali, stavíme ještě Stone Tower.

Nechali jsme tu památku na nás a Česko a můžeme s klidným svědomím v pokračujícím dešti směřovat k ledovcům.

První je na řadě Fox Glacier, který si jdeme nejdříve prohlédnout z jednoho z mnoha lookoutů. Trochu jsem zakopnul, a pravděpodobně při této akci, vytratil náhradní akumulátor do foťáku, takže budeme muset lépe hlídat kapacitu, snad nepřijdeme o nic zajímavého J(za několik dnů se ukázalo, že neztratil, ale jen schoval J). Sebereme odvahu a dorazíme, až téměř k jeho úpatí, a to za stálého deště a slušné zimy, přesto si tuto procházku nelze odpustit.

V samotném městečku Fox Glacier si dáváme luxusní obídek ve velmi příjemné restauraci (Saloon) s otevřeným krbem, ze kterého sálá příjemné teplíčko, a trošku rozmrzneme. Teď už nás čeká jen přesun do dnešního nocležiště Franz Josef Glacier, je to už jen asi 35 km, ale silnice je značně členitá a střídají se prudká stoupání s padáky zpět dolů, několikrát se přejedou úzké mostky přes řeky a potoky a za neustávajícího deště (opravdu dnes prší celý den) jsme dorazili na místo. Hotel nacházíme bez problémů a po drobném nákupu na další dny a asi hodince na internetu v místním infocentru se dáváme do psaní těchto zápisků.  Hodina pokročila, je třeba nabrat síly na zítřek. Prvně za celou dobu není ještě úplně jistý cíl, protože bude záležet na počasí. Prvně taky nezamlouváme předem přes internet ubytování a zkusíme to zítra risknout napřímo, tak doufejme, že neskončíme v autě.

WESTCOAST směrem na SEVER

5.11.2010 PÁTEK – 16.DEN – Franz Josef Glacier – Okarito-Whataroa-HariHari-Hokitika-Greymouth- nocleh PUNAKAIKI  - (hotel Taverna) - den „ZLATÁ HOREČKA“

Den začíná opět pošmourně a lehce uplakaně, ale náladu nám to nekazí, dáme snídani na pokojíku, kde se krásně spalo. Vyrážíme vstříc dalším zážitkům. Hned ráno se přesouváme k ledovci Franz Josef, který je jen kousek od našeho posledního noclehu, nakonec s ohledem na počasí nedorazíme až k jeho úpatí, ale několik podařených fotek uděláme. Je to tady dobrá továrna na turisty, protože než stačíme udělat fotky, projde kolem nás asi 5 výprav i s průvodcem a při návratu na parkoviště (asi 1 km) potkáme další tři. Ani není divu, že ledovec tak ustupuje, protože z toho návalu mu musí být pořádně horko J.

Kousek cesty od Franc Josef jsou laguny Okarito, které jsou rybářským rájem, voda je tu na rozdíl od oceánu klidná jako ve vaně, a když se nabažíme pohledu na tuto oázu klidu posuneme se jen o několik set metrů na břeh oceánu a opět neuvěřitelný zážitek. Obrovské masy vody bombardují břeh a my fotíme, točíme, fotíme a tak pořád dokola, je to naprosto fascinující pohled. Po asi půl hodině, dříve nešlo utrhnout pohled, jedem vstříc prvnímu kolu dnešní zlaté horečky (bude vysvětleno J). Kousek za Okaritem je malé městečko, spíše vesnice Whataroa, která je vyhlášená Maorskými artefakty. Hned u hlavní silnice na Hokitiku je Maori Art Museum, kde nás přivítal velmi příjemný starší pán, který dokonce věděl, kde leží Česká republika. Asi 60% všech věcí, které zde prodával a vystavoval, vyrobil sám a je na nich vidět opravdová zručnost. Nejsme schopni odolat a kupujeme jednu masku Tikiho a Lenička kupuje přívěšek na krk z bílé kosti ve tvaru spirály. Dokonce jsme dostali docela výraznou slevu proti původním cenám na štítcích. Přes Hari Hari přijíždíme do městečka Ross, které na to na první pohled nevypadá, ale čeká nás zde další kolo zlatého omámení Leničky. I tady se dá pronajmout za 10 NZD pánev a rýček a horečka může vypuknout přímo v místním potoce. Zase jiný zážitek, je to přímo v přírodě a ne v nějakém umělém korýtku.

V dešti a ledové vodě se Lenička ráchá asi hodinu a půl a skutečně nakonec najde asi dvě zlatinky. S výrazem zkušeného a úspěšného zlatokopa, vrací nářadí.

Jedeme dále směr dnešní už známý cíl (Punakaiki). Projíždíme městečko Hokitika, a protože prší a nechce se nám chodit jen tak po městě vyfotíme hodiny z průvodce a frčíme dál.

Asi 10 km přes městem Greymouth narazíte na odbočku vpravo směr Shantytown. Průvodce uvádí, že je to replika zlatokopeckého městečka, takže hádejte, máte jeden pokus, zahneme nebo ne? Samozřejmě následuje ostrá pravá a v 15:55 přijíždíme k vstupní bráně do tohoto ráje zlatokopů (to už je i Lenička). U paní pokladní zjišťujeme, že poslední parní vlak (stáří asi sto let, ten vlak) odjíždí právě teď. Protože jsme dnes úplně poslední kunčafti, zavírají v 17:00, dostáváme slevu z původního vstupného 28 na 20 NZD na hlavu a nasedáme do přistaveného vlaku. Po drobných problémech vyráží mašinka i s dvěma vagónky a námi jako jedinými pasažéry, obsluha jsou tři lidé. Projedeme asi kilometr a dostáváme se na druhé nádraží a dostáváme nabídku, zpáteční cestu můžeme být v lokomotivě, přímo s topičem. Tomu nelze odolat. Drandíme zpět, Lenička si i zahoukala na píšťalku. Máme ještě asi 30 minut proběhnout uličky městečka, které je celé, včetně obsluhy udržováno retro 19. století. Lenička zkouší opět hledat zlato, tentokrát už bez pánvičky, ale stejně zvládla asi za 5 minut najít jednu mini zlatinku. Naprosto spokojená dnešním úspěchem, už nepochybuje a své další kariéře, protože když to tak jde, tak bude profesionální zlatokopkou J.

Projíždíme v pokračujícím dešti Greymouth a po asi 30 minutách přijíždíme do Punakaiki a rozhlížíme se po noclehu, hned na druhý pokus jsme úspěšní. První byl sice také platný, ale pokoj se nám nelíbil, resp. pokoj byl OK, ale sprchy a hajzlíky byly jen na chodbě společné. Zásah do černého je Punakaiki Tavern, kde je na zdi i obrovská mapa světa se špendlíky odkud všude sem lidé doputovali, taky si tady dáme výbornou večeři. Na večerní procházce nafotila Lenička až kýčovité záběry západu slunce, však se podívejte.        

Zítra už se mírně stočíme na východ, ale stále bude převažovat směr sever jižního ostrova.

6.11.2010 SOBOTA – 17.DEN -  Punakaiki-Paparoa Forest-Charleston-Wesport - nocleh MURCHISON – (Murchison hotel)

Ráno jsme ještě netušili jaká spousta zážitků nás čeká, i když se to asi dalo čekat JHned ráno po snídani v Tavern jsme dali skoro hodinovou procházku po pláži, kde nás trochu proháněli vlny, tak jsme po nich házeli žabky. S pokračujícím přílivem nás to už vyhnalo, tak jsme ještě postavili další věž ze šutérků, tentokrát přímo na konci pláže, takže asi nepřežila vrchol přílivu, ale co fotodokumentace proběhla.

Potom už odevzdání klíčů a přesun na místní atrakci PALAČINKOVÉ SKÁLY.  Ještě jsem zapomněl, Lenička si k snídani dala stylově lívanečky s ovocem a medíkem J. Procházka skalami má trvat podle cedulky asi 20 minut, ale nechápu. Člověk se tu určitě zdrží déle.  Voda se vaří v různých průrvách, bouří, duní, pění se a všechno další co jde s vodou.  Kolem toho neuvěřitelné scenérie skal, které opravdu vypadají jak narovnané livance, no luxus. My jsme tam byli přes hodinu a pořád jsme jenom čučeli otevřenou pusou. K tomu čučení jsme udělali ještě asi 350 fotek, tak předpokládáme, že bude co ukázat.

No a to ještě nebyl vrchol přílivu, ten měl přijít až asi za dvě hodiny, to musí být teprve zážitek, ale protože jsme měli v pácu ještě další libůstky, tak po hodině a půl balíme a vyrážíme směr Westport, kde musíme natankovat naší Toyotku pro další dobrodružství. Jedno nás čeká už kousek od Westportu, protože vyrážíme na malý okruh směrem Carters Beach a především Cape Foulwind, kde žije kolonie lachtanů Foersterových jen tak volně. První zastávka na tomto kolečku je u majáku, který ční nad městem, tedy ještě před tím na pláži přímo ve Westportu, protože máme potřebu doplnit kromě paliva i dávečku nikotinku. Maják nahradil původní dřevěný, který tu stál asi sto let, ale už dosloužil, takže teď je tady betonová příšerka se solárním panelem. Na parkovišti místní somrující ptactvo (Weka), kterému nelze odolat.

Hned potom už frčíme za hlavní atrakcí LACHTANY. Dojdeme k nim asi po 10 minutách od parkoviště a opět jen zíráme a samozřejmě fotíme a točíme. Takhle na živo a v přírodě vidět celou kolonii lachtanů to je masakr, sice už jsme jedny viděli na Doubtfullu, ale tohle byla mnohem větší a především aktivnější kolonie. Jsou zde zastoupeny všechny generace, někteří se jen tak vyvalují, jiný blbnou v moři a vůbec mají spousty činností. My jen nechápeme, jak se v tom příboji můžou vůbec pohybovat, ale zvládají to bravurně bez ztráty kytičky. No dalo by se na ně koukat celý den. Je tu spousta lidí, kteří je očumují stejně jako my Ja pokud dělají tolik fotek, co my, tak tady bude denní počet fotek tak 10.000 JLachtani ani nemají tušení, jaké jsou hvězdy, tedy hlavně je jim to úplně fuk.

Když se dostatečně nabažíme lachtanů, zjistíme, že máme nějak trochu hlad J, takže využíváme hned nejbližší nabídky, která vypadá lákavě a je hned na protějším břehu zálivu od lachtanů (asi tak 5 minut autem). Restaurace The BAY HOUSE je zjevně velmi oblíbenou, protože je tady úplně plno, ale obsluha je rychlá a velmi ochotná, takže už za chvilku si pochutnáváme na mořských potvůrkách. Po uspokojení našich potřeb (jídlo) můžeme pokračovat do dnešního místa ulehnutí, kterým je městečko Murchison. Ještě před ním však zcela náhodně narážíme na Swingbridge, což je lanový most přes říční koryto. Přestože je asi 20 minut do zavíračky, tak ukecáme naprosto zpruzenou prodavačku lístků a most „přeběhneme“ tam a zpět. No zážitek, ale pokud je více času, tak Vás tady přes tu průrvu převezou na lanovce, nebo tady můžete létat jako superman zavěšený na laně apod., samozřejmě vše za odpovídající obnos v NZD.

Teď už dojíždíme do Murchisonu, samozřejmě opět po 17 hodině, takže informace už jsou zavřené, ale tak jako vždy, před informacemi je dostatek letáčků, cedulí, kde se lze dozvědět vše podstatné. Navíc právě vychází pan informátor a ochotně se ptá, zda potřebujeme pomoci, takže využíváme jeho nabídky a dostáváme několik tipů na ubytování. Jedeme zkouknout hned první, Murchison Motel, a jsme nadšeni, je to super, sice trochu vyšší cena, ale zase internet v ceně a pokoj vypadá opravdu moc pěkně. Po ubytování vyrážíme do městečka na večeři, na které jsme si moc pochutnali a vyrážíme zpět do našeho apartmánku. Původní záměr se vyspat do růžova na luxusní obrovské posteli bere za své. Není třeba se bát, žádné intimnosti popisovány nebudou, ale internet se slušným připojením a možnost pokecat s domovem přes Skype vyhrává, takže se na kutě dostáváme až hluboko po půlnoci. No a zápisky tvoříme až druhý den ráno, snad jsem na nic nezapomněli. Jen se musíme zasmát, když jsme včera při příjezdu vyděsili pana domácího, že chceme odjezd tak v 8:00 a on celkem vyděšený, že bude neděle a že v 8:00 bude tak přicházet.

7.11.2010 NEDĚLE – 18.DEN -  Murchison-Owen River-Owen Junction-Kawatiri-Kohatu-Woodstock-Motueka-Farewull spit -nocleh RIWAKA – (Eden´s edge backackerrs)

   Dnešní ráno to bylo dost těžké vstávání. Z King size bed, neboli z královského lože,  se nám vůbec, ale vůbec nechtělo. A to jsme ještě ráno chtěli probrouzdat internet, když byl v ceně J. Tento hotel byl tedy opravu jeden z těch luxusnějších. Nakonec se ale přemáháme, abychom stihli check-out v deset. Posnídáme, zabalíme a frčíme, směr sever do národního parku Abel Tasman. Za dvacet minut deset vracíme klíče. V některých hotelech a motelech si potrpí na přesnosti a chtějí za každou hodinu 20 dolarů navíc, jinde jsou v pohodě a nehrotí to. Každopádně pozor na to!

   Vyrážíme směrem na Nelson. Cestu do Motueky ale přehodnotíme, abychom nejeli dvakrát stejnou cestu. A v Kohatu odbočujeme na dvojkovou horskou cestu přímo na sever na Motueku. Jen k našemu prvnímu zastavení, které proběhlo pár kilometrů po startu… Jako první atrakci jsme navštívili jezero „Lake Rotoroa“, na které se odbočuje v Gowan Bridge. Je to kousek od odbočky, takže to pro nás není nijaká zajížďka. Po pár minutách zajíždíme na parkoviště u jezera. Je to taková odlehlá rybářská oblast, jen sem tam chaloupka. No romantika až člověk musí zamáčknout slzičku. Zrovna nějaká rodinka couvala u mola se člunem na vodu. Když jsme ale vylezli z auta, tak kolem nás začalo lítat pár mušek hryzalek. Tyhle mušky jsou jen o něco větší než naše octomilka, ale dokážou ukousnout kus lidského masa a sežrat na posezení. Toto kousnutí pak krásně svědí několik dní. Nejdříve jsme jim nevěnovali moc pozornosti, jelikož jsme se již s pár jedinci setkali a věděli, že je stačí odehnat. No, ale asi po dvou minutách, kdy jsme udělali pár fotek jezera s malebným pozadím zasněžených kopečků hor, zkoušíme použít repelent. Snad ty upíry zažene. Repelent má však asi opačný účinek a během chvilky nás obletuje dalších padesát až tisíc hajzlíků. Asi jsme nakoupili afrodiziakum, teď si v něm lebedí. Když fotím Rudu s jezerem, vypadá to, jako by chtěl plavat kraula na břehu. Rukama mává jak o závod, jak odhání ty pijavice. No nic…. Malebné obrázky jezera musí stačit. A honem pryč! 

 Šťastni, že jsme unikli ubodání, se vracíme zpět na hlavní a pokračujeme dál našim směrem. Obávali jsme se trochu té odbočky, ale jelo se docela dobře. Tato oblast je samý les a severněji začínají řádit pěstitelé. Nejdříve potkáváme první chmelnici. Je sice nižší než u nás, ale pivo se z něj asi dá taky dělat. Teď na jaře měl pár desítek centimetrů a už měli část chmelnice i navázanou (odborník by řekl zavedenou, ale třeba by si to někdo blbě vysvětlil J). Další jsou jabloňové sady, rybíz, dokonce potkáváme lán kvetoucí žluté řepky. Jsme z toho už úplně zblblí a zastavujeme na focení. Jako blázni, kteří ještě nikdy nic podobného neviděli.

Čím víc se přibližujeme k pobřeží, tím víc políček s ovocem potkáváme. Další sady jsou s kiwi, broskvemi a dokonce jedeme vinařskou oblastí. V řece Motueka river cestou vidíme stát muškařící rybáře po pás ve vodě, jak švihají udicemi nad hlavou. Tady v té divočině to musí být úžasný zážitek. Navíc, když se vám na háček může pověsit i losos.

   Do Motueky dorážíme docela brzo, proto zastavujeme v centru a jdeme se podívat po městě. Je neděle kolem poledne a na místní tržnici právě probíhá nedělní trh. Teda spíš takový blešák. Jsou tu stánky, teda spíš stoly se vším možným. Od zeleniny, zmrzliny, vanilkových lusků, ručně vyřezávaných vařeček a lžiček, stánků s bavorskými párečky v housce (těm jsme neodolali), bylinek, hadérek, až po opravdovou veteš, kde snad bylo všechno, co lidé vyhodili už v minulém století. Dáváme ještě točenou zmrzlinu, já namáčenou v čokoládě a Ruda v oříškách a jedeme se ubytovat do Riwaky, která je už jen 6 km odtud. Po chvíli tápání nás naše navigace dovádí až před dnešní nocležiště. Vlastně tu teď budeme spát dvě noci. Na recepci je moc fajn paní Liz, která mluví báječně anglicky. Je to nezvyk slyšet tak čistou angličtinu bez akcentu. Rozumím všechno, co řekne. To je bezva! Dělá to prý kvůli cizincům, aby se cítili lépe.  Hned nám ochotně dává informace o výletech, a dokonce nám pomáhá přímo náš výlet lodí kombinovaný s túrou, zajistit na zítra. Pořád je ale moc brzo odpoledne a nechceme jej promarnit na pokoji. I přes dnešní dlouhý přesun sedáme znovu do auta a jedeme se podívat na úplný sever jižního ostrova, a to k písečné kose Farewell Spit. Cesta číslo 60 vede nejdříve vnitrozemím přes hory a doly. Rudovi se málem zamotali ruce z těch šílených zatáček, které trvali tak polovinu cesty. Původně jsme chtěli dojet jen do Collingwoodu, ale nakonec jedeme až ke kose do Puponga.  Je totiž pozdní odpoledne a moře tady ustupuje do nedohledna. Na celém tomto pobřeží zůstávají jen mokřady. Je to vlastně v celém zálivu Golden Bay. Dojíždíme až na „konečnou“, kde je nějaká restaurace, ale mají zavřeno. Na písečnou kosu se jdeme podívat jen z kopečku, vlastně z ohrady, kde se pasou ovce. Je tak asi 600 metrů vzdálena, ale jelikož je to přírodní rezervace, může se tam jen s průvodcem. Na první pohled je tam jen písek, který vítr zvedá do vzduchu a dělá tak malou písečnou bouři, ale dál ke špici jde vidět i stromy a vyvýšeniny. Je to tady ráj pro brodivé ptáky.

Cestou od tama jsme málem sejmuli bílou volavku, která nám přeletěla před autem. Taky potkáme hejno černých labutí a další druhy, které všechny ani neznám. Teď při odlivu tady hodně lidí chodí po písku a hledá v něm dobroty, jako škeble nebo mušle, které si pak uvaří.

Pomalu, ale pojedeme zpátky, je to totiž skoro sto kiláků a sluníčko už se schyluje k obzoru. Po únavné klikaté cestě jdeme dát dlabanec do thajské restaurace a pak na pokoj. Ruda odsud má zážitek s polévkou, kterou chtěl ostrou. Málem mu ale upadla huba. Celou dobu co jí jedl, mu tekly slzy. Hrdina… Na druhé jídlo měl nějaké thajské nudle, ale jelikož měl spálené všechny chuťové buňky, tak to prý bylo plané J. Já jsem ochutnala kari se zeleninou a rybou středně pálivé. A to jsem si opravdu pochutnala. Dokonce v něm byly i originál zelené lístky kari, kokosové mléko a citronová tráva. Tak snad na zítřejší výpravě bude vše OK a nebudeme muset někam do keříků.

8.11.2010  PONDĚLÍ – 19.DEN -  Abel Tasman NP-výlet lodí Water taxi - nocleh RIWAKA – (Eden´s edge backackerrs)

   Je pondělí ráno a my máme před sebou výlet AquaTaxíkem do Abel Tasmanova parku. Bohužel nám opět počasí na našem výletě moc nepřeje a je dost chladno a pod mrakem. Stejně si ale bereme krátké kalhoty, ale mikču a bundu raději taky. Někdy se počasí během dopoledne umoudří, ale dnešek bohužel zůstal v tomto duchu celý. Ráno máme domluvený odvoz přímo od ubytovny Edens Gardens. Je to takové ubytování pro baťůžkáře. Bydlí tady spíš mladí lidi, kteří tu dokola pracují na plantážích. S jednou Holanďankou jsem se dala do řeči, tak říkala, že dělá v kiwiovém sadu, kterých je tady všude dokola dost. My měli výhled z pokoje na jablečný sad. No a, že se potom chystá do Ameriky, ale že se zase hned vrací sem, protože tady je prý nejkrásněji. To jí musím dát za pravdu. Kam se hrabe Amerika. Na pokoji bohužel není kuchyňka, ale ta je k dispozici společná vedle společenské místnosti. Dá se tady i vyprat, ale to necháváme až na Kaikouru.

Paní domácí Liz je vášnivá zahradnice a všude kolem má nááááádernou zahradu se samými úžasnými kytkami a bylinkami. Její růžové růže, které navíc báječně voní, jsem snad nikdy neviděla. Jejich květ je snad složený ze čtyř dalších. No bájo!

Tedy zpět k dnešnímu výletu… Busík nás měl vyzvednout ve čtvrt na devět, ale má asi 15 minut zpoždění. Už jsme trochu začali být nervózní, ale protože s náma jeli ještě další dva lidi, pár mladých turistů z Německa, tak jsme se navzájem utěšovali, že určitě dojede. Jinak už jsme měli nachystánu variantu, že vezmeme auto a jedeme do přístaviště Marahau sami.

   Nakonec bus s veselým řidičem přijel a transportoval nás do Marahau. Tady už je více lidí, kteří čekají na svoje lodě. U odbavovacího centra se check-inujeme a za chvíli už nás perou do lodí. Moře je však ještě asi 500 metrů odtud. Loď je totiž na vlečce na speciálním traktůrku, který nás veze až na molo a tam s námi šplouchne přímo na vodu. Takže jedeme tak nějak na lodi, ale po silnici. Vypadá to legračně, protože máme všichni oranžové plovací vesty. Ruda teda našel jen velikost „S“, proto vypadá jak vyrostlý školák J. Naštěstí kapitán naší lodi, vlastně člunu-později zjišťujeme  rychločlunu, vyštrachá někde „XXL“ a Ruda přestává nadávat jak papoušek a spokojeně se do ní navleče.

   Z přístavu vyplouváme rychlostí max 5 uzlů za hodinu, takže pohodička. Ale za zpomalovacími bójkami, opakuji bójkami, ne bordelem J, to náš kapitán ohulí proti vlnám. A to je tedy zážitek… Hned jsme si s Rudou vzpomněli na kámošku Šárku, která „moooooc“ ráda jezdí na lodičkách. Náš člun s sebou plácal o vlny, jako když skočíte placáka o hladinu. Nahoru a dolu a tak pořád dokola. Když šla velká vlna, tak jsme trochu zpomalili, to aby se loď nezlomila. Cestou se ještě stavujeme na některých plážích vysadit pasažéry. Naše je až třetí. No a, když vyhazujeme první, tak instrukce zní boty a ponožky dolů a vyhrnout kalhoty. Vystupuje se totiž přímo do vody. Utěšujeme se, že to byly jen malé pláže, že ta naše bude mít molo a my vystoupíme suchou nohou. Ale ouvej… přijíždíme na Bark Bay a žádné molo nevidíme. Takže opět boty dolů kalhoty nahoru a jde se na to. Kdyby svítilo sluníčko, tak by to bylo báječně osvěžující, ale dnes to je spíš dobrodružné. I když náš kapitán chodí už od nástupiště bos a v kraťasích. Už jsem tu slyšela hlášku, že Evropani jsou tady trochu zimomřiví.

Jsme tedy vyprsknutí na playa svému osudu. Taxi po chvíli odjíždí a my máme před sebou nejméně 8 kilometrový výšlap nedotčenou přírodou místního Abel Tasmanova parku. Nejdříve chvíli obdivujeme pláž, která je kouzelná. Nohama se boříme do hrubšího zlatého písku a všude kolem je buš a magické ticho, které ruší jen křik ptáků a šumění vln. Není tady moc lidí, jen tak kolem 15ti. Ale postupně odchází směr les. Na tyto pláže totiž není přístup autem, může se sem jen po vodě. Smyslem je, že vás taxi vyhodí na jedné a vy potom jdete lesem na druhou. Cestou se kocháte a kocháte a kocháte….  Po chvíli vyrážíme směr jih k Torrent Bay. Cesta je docela dobře značená, vlastně tady zabloudit nemůžete. Jiná cesta nevede. U prvního rozcestníku zjišťujeme, že na Torrent Bay je to cca 8 km a hodinově to máme zvládnout za 2:45 hod. První odbočka je na nějakou pláž asi po 5 minutách. Jelikož máme času dost a taxi nám jede až ve čtyři odpoledne, neváháme a scházíme pár metrů dolů ze stezky a kocháme se malou pláží s klidnou modrozelenou lagunou, kde jsme úplně sami. Fotíme a kocháme se a po pár minutách jdeme zpět na stezku. Terén je v pohodě. Sice mají všichni pohory, ale my jdeme v teniskách a není problém. Po dvaceti minutách nás lákají ukazatele na 350 m (15 min) vzdálenou vyhlídku. Času dost, proto ji nevynecháváme. Po pěti minutách potkáváme mladý pár, a klučina nám říká, že to za to nestojí… Jeho drahá polovička však oponuje a říká, že některým lidem se to líbit může, tak ať jdeme. Ani chvíli jsme nezaváhali, že stejně jdeme. Cesta je ale docela drsná a do kopce a určitě netrvá jen 15 minut. Navíc se jde jen lesem a na konci lesa je výhled na moře a dva malé ostrůvky Pinnacle Island. Za sluníčka se tu asi dají dělat alespoň pěkné fotky, ale dnes to opravdu za to nestálo. Vracíme se zpět na hlavní štráse a další lákadlo na pláž 300 m vzdálenou jen mineme se slovy: „to jistě…“ Pláž byla vzdálena 300 m, ale kolmo dolů. Takže krpál jako blázen. Holt asi všechny vyhlídky vidět nebudeme. Cestou kontrolujeme čas a jdeme přesně podle časových ukazatelů. A to docela dost zastavujeme a fotíme. Úzká lesní cesta vede vesměs po pobřeží a je plná divokých ptáků, kteří neskutečně zpívají. Taková malá džungle. Všude ty jejich rozvinující se megakapradiny a lijány a mechy a lišejníky… No je na co koukat. Sem tam se nám buš rozevře a je vidět pohádkové zátoky nebo přecházíme mosty, to jak se z hor slévají potoky do moře. Více na fotkách.

Ve skvělém čase přicházíme na Torrent Bay a tady dáváme menší obídek. Naše taxi nás může vyzvednout tady nebo na další pláži, která se jmenuje Anchorage Bay a ta je vzdálená cca 6 km, tj. 2 hodiny.  Na rozcestníku však máme dvě možnosti. Buď 30 minut, nebo ty dvě hodiny. Vybíráme si kratší verzi a vyrážíme… Jelikož obě mají stejný začáteční směr, nic nám nepřipadá podezřelé. Asi po 45 minutách ale znejistíme a říkáme si, že už bychom tam měli být. Chyba!

Ukazatele nám zanedlouho odhalují, že jdeme tu delší trasu. No nic se nedá dělat. Měli jsme velkou časovou rezervu, kterou jsme chtěli strávit relaxem na pláži, tedy teď ji pěkně protrekujeme. Terén tohoto přesunu je ale mnohem náročnější než ten předešlý. Sil začíná pomalu ubývat a komunikace slábnout. Fotíme jen to nejnutnější a nejúžasnější a zastávek neděláme mnoho. Cestou nás míjejí rychlejší turisti, některé známe už z lodi. Dokonce i pár lidiček z našeho ubytka. Asi dva kilometry před cílem potkáváme další pár, který se kochá vyhlídkou. Jelikož jsou tu lavice na sezení a my máme už naše ťapky ucaprtané, sedáme a nabíráme sil. Pán středních let se nás ptá, od kama jsme. Tak odpovídám, že z České republiky. Jen na oplátku pronesu: „a odkud vy?“ a paní anglicky odpoví: „já taky“ Omlouvám se, že jsem asi nerozuměla, že jsem z ČR…. No a ona zase „já taky…“ a vypraví ze se sebe češtinou s anglickým přízvukem… „Dobrý den!“ Čučíme s divem na ni a říkáme, že to není možné. Že v takové divočině a potkáme Češku. Česko anglicky se dozvídáme, že její rodiče před 40 lety emigrovali z Čech do Ameriky, kde dlouho žila. Před několika lety však navštívila NZ a říkala si, že to je ta země, kde chce žít. První město, které tady viděla, byl Nelson a během 5 dnů tam koupila dům. Říkala, že kdyby to neudělala, tak by se vrátila do USA a moc by toho litovala. Teď vlastní hruškový sad, na kterém je prý moc práce. Ale že je teď šťastná. Dlouho nemluvila česky, ale na to, jak to bylo dlouho, je její čeština perfektní. Do Abel Tasman dojeli vlastní lodí, kterou kotví na nějaké té plážičce. Je to pro nás nezapomenutelné setkání. Strašná náhoda. Dostáváme nabídku, že jí můžeme někdy dojet hlídat psy, až pojedou na dovolenou. Toto se nedá odmítnout. Dáváme na sebe kontakt a pokračujeme dál. Cestou se nám ještě honí hlavou toto setkání… Vyčerpaní přicházíme na pláž Anchorage a nejde nám do hlavy, která byla ta půlhodinová cesta. To asi při odlivu střihnete záliv vodou. Jinak to nevidím.

Tady na pláži je taková budova, která je určená jako základna pro trampy. Může se tu přespat, max ale jen dva dny a je tu pitná voda. Jinde jen po převaření.  Super, nabíráme čutory a po chvíli relaxu na základně jdeme sednout na pláž. Tady však vidíme našeho taxíkáře, který nám nabízí, že se sem ještě vrátí ve čtyři, ale jestli chceme, tak můžeme jet s ním vyzvednout další turisty na horní pláže. Jelikož je kosa a koupat se stejně nedá, tak nastupujeme opět mokrou nohou do taxíku a vyrážíme na moře. Cesta s tímto driverem je opravdu zajímavá. Jelikož jsme na lodi jen my dva, plus na druhé straně jsme vzali tři, tak na další zastávce dělá opičky a jede neskutečnou rychlostí a před bojema s 5 uzly za hodinu dělá dobrého smyka. Fakt báječná atrakce. Vyzvedneme další lidičky na Torrent Bay, ale jelikož odliv značně pokročil, loď se nedostane na pláž, ale asi 200-300 metrů od ní. Lidi si tady namočí až nad kolena. Jedna paní dokonce sundává kalhoty a jde jen ve spoďárech. Ale nedá se nic dělat. Lepší než pak sedět půl hodiny v mokrém.

Odliv je znát i v přístavu v Marahau. Tady jsme od mola snad půl kiláku. Lámeme si hlavu, jak nás odsud chtějí dostat, ale za chvíli nám je vše jasné. Traktory s vlekem na loď přijíždí po písku až k nám a stejně, jak nás vyšplouchly na moře, tak nás zase nabírají z něj. To nemá chybu. Odlivová pláž je samá malá laguna, někdy až půl metru hluboká. S tím ale tyto terénní traktůrky nemají problém. Vracejí nás zpět na nástupiště u jejich kanceláře.

   Výlet hodnotím na jedničku. Opravdu dobrodrůžo. A to jsme neviděli delfíny, kteří mají v této oblasti být a počasí nic moc. Ale stejně bájo!

   Bus nás veze zase zpět na ubytovnu, kde však bereme auto a jedeme ještě na večeři. Tentokrát do indické. Zase ňamka, tentokrát už ostrá tak akorát. Utahaní padáme do postele už v osm.

ABEL TASMAN NP & CANTERBURY

9.11.2010 ÚTERÝ – 20.DEN -  Riwaka-Motueka-Nelson-Blenhaim- noc Kaikoura – (Willowbank motel)

   Ráno po snídani se loučíme s Liz a její nádhernou květinovou zahradou a jablečným sadem a přes Motueku zastavujeme v přístavu v Nelsonu. Je to tady samá jachtička a rybářská loď. Jelikož je ale pěkná kosa jedeme z přístavu do parku Botanics Sportsfield, kde nám radí náš průvodce, že se dá nenáročným výstupem dojít k bodu, kterému místní říkají The Center of New Zealand-tedy střed NZ.

Asi po 15 minutách nadáváme na průvodce, protože výstup je do prudkého kopce pořád vzhůru a vzhůru a nikde není vidět konce. Místní jej ale s oblibou používají na zlepšení kondice a hodně lidí jej vybíhá. Jen funíme a nechápavě kroutíme hlavou. Asi za půl hodiny vystupujeme na vrchol, kde se nám Nelson zjevuje v celé své kráse. Už chápeme Evu (ta paní s tou hruškovou plantáží), že si to tady zamilovala na první pohled. Z jedné strany moře, z druhé hory a nelsonské domečky se rozprostírají všude kolem na těch kopcích. Vypadá to úchvatně. Výstup stál určitě za to.

Pokračujeme dál autem do Haveloku. Náš průvodce zase doporučuje dát si v místní restauraci jejich mušle – slávky novozélandské. Tady se totiž specializují na jejich chov a podávají je na každém kroku. Dokonce vidíme, že je v nabídce i mušlový koláč. Tyto mušle jsme už měli i jinde a v této restauraci nám zase až tak nechutnali. Bylo jich strašně moc a nedalo se to snad ani dojíst. Donesli nám je v kastrůlku, kdy já měla s příchutí modrého sýru (něco jako s nivou) a Ruda si je dal s příchutí koriandru a chilli. Jsme nacpaní až po uši.

Po vydatném obědě pokračujeme do Blanheimu. Tady zastavujeme v centru, kde dáváme kafíčko a čokoládový dortík. Procházíme hlavní ulicí a namůžeme minout obchod s věcmi pro zvířátka a rostlinky. První věc, co jsme tu viděli, byla malá štěňátka zavřená ve velkém půlkruhovém terárku. Bylo jich tam celkem 6. Samý kluci. Tři kříženci Russel Teriéra s Foxteriérem. Ty prodávali za 500NZD. Ta druhá rasa byli černí pudlíci a ti byli za 1000NZD. Místa tu měli habaděj a vesele si spolu hráli. Ruda mě od nich nemohl odtrhnout. Už se těším na ty moje koblížky. Moc! Neodoláme a kupujeme pro naše prďolky pískací potvoru. Paní pokladní se vyptává, co máme za rasu a když odpovíme, že grifonky, hbitě přiskočí ke stojanu s cetkami na obojek a z druhé strany je fotka brabantíka. Po zjištění, že máme chovatelskou stanici, se chce přijet podívat na příští štěňátka, ale netuší, že bude muset do Evropy. Společně se tomu zasmějeme a pokračujeme dále. Docházíme až k místnímu parku, kde jsou dominantou hodiny, které slouží jako památník obětem světových válek a fontána. Já tady obdivuju ty jejich kvetoucí mnohobarevné vlčí máky. Teda alespoň to vypadá jako máky, ale tady je to oblíbená parková květina pěstovaná ve velkých záhonech.

   Blanheim opouštíme a pokračujeme dál na jih, teď už do Kaikoury. Tady se pokračuje většinu cesty po pobřeží, kdy na druhé straně se tyčí velehory se zasněženými kopečky.  Už několik kilometrů nad Kaikourou stavíme na odpočívadle u moře, kde se vyvalují lachtani přímo u parkoviště.

Jsou tady opravdu na dosah. Neskutečný zážitek. Samice tady hlídala tři mláďata a všichni turisti si je tady fotili asi ze tří metrů. Když se člověk podíval po skaliskách tak se jich mezi nimi povalovaly desítky. Jeden se vyhříval na druhé straně parkoviště. Dostala jsem se k němu tak na dva metry. Kdyby mezi námi nebyl velký šutrák, tak bych asi byla podělaná strachy, aby mě nezpozoroval. Ale i tak to byl adrenalinek. A hlavně opravdu nezapomenutelný zážitek být tak blízko divočině.

   Máme to ještě kousek cesty, proto se s lachtany loučíme a pokračujeme dál. Cesta vede nad útesy a celou dobu až skoro do Kaikoury vidíme po skalách tyto tvory, jak se vyhřívají na kamenech nebo se koupou v moři.

   Náš motel jsme našli pomocí navigace zase bez problémů. Je na kraji města kousek od pláže. Máme výhled přímo na zasněžené pohoří a z druhé strany slyšíme Tichý oceán. Je jen přes silnici asi 300 metrů, ale nevidíme na něj, protože je za písečnou dunou. Vybalíme věci, dáme kafíčko a jedeme se mrknout na místo, odkud máme zítra výlet na pozorování velryb. Je to cca 1,5 km, takže ráno jedeme autem. Pěší turistiky jsme si už užili za poslední dny až až. Ve městečku Kaikoura je příjemně. Jak v Havelocku byli trendy mušle, tak tady zase převládají humři. Místní jim říkají gray fish. Zítra už víme, co budeme obědvat. Na druhém konci městečka totiž dokonce prodávají humra přímo z pojízdného bufíku na pláži. Taky dojíždíme na mys, kde jsou zase lachtani. Tady už ale mají výstražnou ceduli, že se nemáme přibližovat víc jak na 10 metrů. Tak to mně fakt uklidnili….

   Večer máme ještě jednu atrakci. Byli jsme nakupovat v New Wordu – obchoďák – a koupili jsme si pizzu, že si uděláme v mikrovlnce večeři. V návodu bylo 12-15 minut v předehřáté troubě, proto nastavuji mikrovlnku na 15 minut a pizzo peč se! Asi po 8 minutách kontroluji, ale zdá se ještě světlá, tak pokračujeme…. Po dalších dvou minutách se však z mikrovlnky začal linout divný dým. Neváhám a přiskakuji k ní, abych zachránila alespoň zbytek. To, co se dělo po otevření dvířek, tak to se nedá snad ani popsat. Pizza černá, ale totálně, navíc připečená k talíři. Ale nejhorší byl ten smrad a modrý dým. Večeře šla hned do popelnice, ale smrad tu s náma zůstane snad všechny tři dny našeho pobytu. Nejdříve jsem si ztěžovala, že to tu voní, jak parfumérce, teď bych za to byla ráda!

   Jdeme spát, ať máme sílu na zítřejší pozorování velryb. 

10.11.2011 – STŘEDA – 21.DEN -  Kaikoura výlet velryby - noc Kaikoura – (Willowbank motel)

Vstáváme do oblačného rána, tedy svítí sluníčko, ale nad horami je zase mlha jako mlíko. Než dosnídáme, je mlha už i nad mořem.  Máme trochu bobky, že uvidíme dnes prd, a to má být dnes jeden z vrcholů výpravy, a sice sledování velryb přímo na moři. Máme zájezd na 10:00, ale abychom náhodou nezmeškali, jede tam už na devátou, protože nevíme, jak probíhá check-in. Už jsme tak zblblí, že ani nevíme jak to napsat česky, ale nástup zní blbě.

Příjemný chlapík na informacích nás uklidní a oznámí nám, ať přijdeme v 10:00, že v 10:30 je potom informační schůzka před odjezdem v „kinosále“. Nejdříve nám asi od 10:15 promítají naučný filmík o velrybách a okolí Kaikoury, potom informační sekci, jak se zachránit v případě ztroskotání, no a potom už je nástup do busu a asi 10 minutový přesun do přístavu. Tam na nás čekají katamarány a na nás vyšel zrovna ten nejnovější, uvedli ho do provozu loni 5.11.. Příjemní stevardi nám sdělí, kde jsou toalety, kam se chodí zvracet (dost jedinců hojně využilo, protože to dost houpalo, ale detaily později). Dostaneme instrukce, jak vypadá dno kolem Kaikoury, kde jsou tak nejčastěji velryby k vidění a vyrážíme. Dnes jsou celkem slušné vlny, více jak jeden metr, takže to i s katamaránem jako hovádko celkem pohazuje. Asi po třech minutách první jedinci využívají blicí pytlíky a sekci pro poblióny. Někteří tam jsou potom celou cestu, která trvá cca 1,5 hodiny.  Jinak upozornění, že hrozí mořská nemoc, už běžela i na informacích a stevardi se každého ptají, ještě před nástupem. Počasí se vybralo, svítí slunce a je nádherná jasná obloha, téměř bez mráčků, prostě značka ideál na pozorování velryb.

Po asi půlhodinově plavbě směrem nad „hlubokou vodu“, protože tu mají velryby rádi, máme první zásah, všichni letí na palubu a fotí a točí a fotí a točí atd.

No neuvěřitelný zážitek, asi 50 metrů od lodi (nejmenší povolená vzdálenost) se povaluje asi 25 metrový jedinec vorvaně a pravidelně vydechuje obláčky páry z dechového otvoru na hlavě. Posádka vždy „předem“ podá informaci, že se bude velryba potápět, to abychom zachytili nejatraktivnější obrázek, a sice zadní ploutev. Jinak to je jen obrovská šedá hora masa ve vlnách, ne dělám si legraci, je to nezapomenutelný zážitek, být tak blízko, tak majestátního tvora jakým velryba je. Máme kliku, tedy alespoň myslím, protože se nám šance vidět velrybu opakuje pětkrát, z toho třikrát ponor s ocasem, zbytek byl nízký ponor (info od posádky), takže jen zmizí pod hladinou. Celkem jsme na moři strávili necelou hodinu, ale čas se přesně měřit nedál, protože všichni neustále zírali na hladinu, jestli neuvidí další velrybu. Posádka byla vždy úspěšnější, no asi už mají vycvičené oči.

Píšu to už poněkolikáté, ale opravdu je to možná i nejpůsobivější zážitek za celé tři týdny co jsme na Novém Zélandě, i když vše kolem je tady tak jiné, že jsme pusu nezavřeli celý dosavadní tři týdny. Prostě nádhera a snová země.

Vracíme se do přístavu, někteří jedinci jsou stále ve své sekci s papírovými pytlíky, které už pomalu začínají docházet, a posádka bude mít asi dost práce s doplněním zásoby. JPři příjezdu do přístavu zahlédneme na hladině asi tři delfíny, jak blbnou a vyskakují z vody. Jsou však relativně daleko od lodi, takže fotodokumentace chybí. Konečně kotvíme, kapitán zajel do přístavu s katamaránem, jako když parkujete na dvorku kolo J, loučí se s námi s úsměvem na tváři. Než přijede autobus, který nás odveze zpět k místu odbavování, máme ještě asi pět minut, takže všichni, kromě blicí partičky, zíráme na moře, zda ještě nezahledneme nějakého delfína. No není vidět nic a autobus už je zde, odjíždíme tedy zpět, plní de facto nesdělitelných zážitků.

Následuje další plánovaný zážitek a sice jedeme na pláž dát si humříka, nebo jak místní říkají gray fish, tedy šedá ryba, což nechápeme, protože je červený jako prdel paviána. Nevím jak chutná prdel paviána, ale humr byl luxusní.

Mají toho plné moře a takový prachy za to chtějí, šmejdi, ale taky je to dost velká dobrota.

Když jsme uspokojili chuťové buňky, tak jsme ještě museli zkouknout další krásy tohoto výběžku do moře (Kaikoura), takže objíždíme nejbližší lookouty (tak tady říkají vyhlídce) a opět zíráme s otevřenou hubou. Nevím, zda se mi jí ještě někdy podaří zavřít.

Taky jdeme znovu na lachtany, tam co jsme byli včera k večeru a moře je někde úplně jinde, asi tak o 200-300 metrů dál a tam kde byla vodu je teď obrovská kamenná pláň, po které se prohání turisti. Po kratším pochodovém cvičení nacházíme odpočívající tři jedince lachtanů, takže si sedáme snad pět metrů od nich a asi tak půl hodiny na ně s údivem zíráme. Je to úplně jiný zážitek, než někde v ZOO, když tady není žádný plot, ale všichni respektují, že existují nějaké hranice toho druhého a snad se ani vzájemně neruší.

Když se nabažíme lachtanů, projedeme ještě další vyhlídky na moře a po dlouhém vybírání sedáme do restaurace u pláže, proti místní i-site (informační kancelář) a nekonečně dlouho čekáme na jídlo, no snad se dočkáme. Zároveň se začíná ochlazovat a končí tak dnešní slunečný den plný neskutečných zážitků. 

Zítřejší den je prvním dnem naší výpravy, který není prozatím zcela naplněn programem, ale s ohledem na to, co všechno je tu v okolí, nepochybuji, že bude napěchovaný zážitky, jako všechny, které jsme tu už prožili.

 

11.11.2010 – ČTVRTEK – 22.DEN -  Kaikoura South Bay - noc Kaikoura – (Willowbank motel)

Dnešní den jsme plánovali a i realizujeme jako regenerační takže volný. Ráno si trochu přispíme, skoro do 9 a potom se přesuneme na jižní pláž nebo snad záliv (South Bay), kde se odjíždí na výlety za velrybami, takže trochu nostalgie po včerejšku J. Taky je tady lehká procházka na kopeček nad pláží, kde jsou luxusní výhledy.  Je to sice do kopce, ale naše už vytrénovaná těla jsou připravena tuto procházku zvládnout bez jakékoliv újmy, tedy doufám. Asi v polovině kopce si uvědomuji, že jsem si dnes ráno, nevzal svůj prášek tlakáček, ale je to v pohodě, protože na tomhle vzduchu a s těmi výhledy vyklusnu kopec jako dvacátník, maximálně třicátník JJ(Lenka má nějaké připomínky, ale ty nemá cenu publikovat).

Výhledy jsou naprosto neuvěřitelné, dokonce vidíme odjíždět další loď za velrybkami a taky se nám zdá, že zase vidíme skákat nějaké delfíny. Kocháme se na kopci asi hodinu a zase děláme spoustu fotek. Teda, kdo to bude prohlížet, nevíme, protože k včerejšímu večeru jich bylo cca 7000. Při 5 sekundách na jednu bude třeba na prohlédnutí všech asi tak deset hodin v kuse (bez pauzy na čúrání J). To bude slušnej biáček.

No asi si bude muset dát Lenička tu práci a udělat nějaký hodinový výběr J. Už na tom začala pracovat, ale vypadá to, že to pod dvě hodiny to nedostane J.

 

Zase jsme dneska jeli za lachtany, protože kolonie je velká jako hrom a stále je se na co dívat. Dneska jsme je viděli kousek od nás, blbnou v moři.

Protože dnešní den je rekreačka, bude i zápisek z dnešního dne kratší než obvykle, ale určitě stojí za zmínku, že jsme strávili asi dvě hodiny na pláži, Lenička upravováním a předvýběrem fotek a já jsem sepisoval stručný přehled, kde jsme všude byli, kde jsme spali a jak hodnotíme hotýlky.

Taky přichází čas na večeři, jdeme do sympatické restauračky hned na kraji pěší zóny, kterou jsme si vyhlédnuli už včera. Hned po vstupu má restaurace nový název „U dvou čúz“, protože to co tady pracuje, tedy slovo pracuje, neodpovídá realitě, je naprosto neuvěřitelné. Dvě úplně vygumovaný odbarvený osmnáctky, které jsou zalezlé za barem, se spolu vybavují a hosti jsou jim naprosto u prdele. Dojdi si sám pro jídelák k baru, potom si to tam dojdi objednat a hned taky zaplatit a potom čekej a mi ti něco doneseme, až nebudeme mít co probírat. No den si zkazit nenecháme, dáme si fish&chips a k tomu pivko. Až když nám to donesou, si všimneme na ceduli, že mají dnes akci a k našemu dlabanci máme dostat i sklenici místního vína. Tak si o ní říkáme, slečna pitrina je dost překvapená, ale víno nasolí a je docela dobré.

Nakonec si tedy docela pochutnáme a můžeme spokojeně prožít poslední den na Kaikouře, protože zítra už frčíme dál na jih do Christchurch, který už bude posledním místem, které před přesunem zpět do Aucklandu k odletu do Evropy uvidíme. Nějak moc rychle to uteklo, ale už dnes víme, že se sem chceme ještě vrátit.

 

12.11.2010 – PÁTEK – 23.DEN -  Kaikoura-Gore Bay-Domett-Waipara-Woodend-nocleh Christchurch- (Thomas hotel)

   Tak Ahoj Kaikouro!!! Bylo tady krásně. A zase kousek popojedeme k našemu cíli, raději budu psát konci této výpravy. Jako cíl by bylo lepší psát, ještě nějaký čas tu bloumat to zelení. Ráno se vystěhujeme z motelu, a ještě v Kaikouře se připojujeme na pobřežní promenádě na internet, abychom mohli zavolat na Skype do Semil Terče s Petrem a babičkou. To se nám po chvíli zdaří a můžeme ukázat i tam kousek té krásy. Jsme moc rádi, že jsme je všechny viděli. Vůbec se nám odtud nechce, proto nijak z pláže nespěcháme. Ale máme dnes před sebou ještě hodně dlouhou cestu, proto se musíme rozhoupat a vyrazit směrem na jih do Christchurch.

   Kousek za Kaikourou, cca 23 km, neváháme zastavit na odpočívadle, kde je mimochodem i možnost kempování a kocháme se přílivem, který své vlny tříští o skalnaté pobřeží. Je to zvláštní místo, protože těch hrozivých vln se tady můžete skoro dotknout. Stačí jen vyskočit na nějaký větší kousek skály a příboj se vám tady rozbije přímo pod nohama. Chvílemi mi opravdu cvaká prdelka, protože když se ta třímetrová vlna před vámi postaví necelých 10 m od vás, tak vám nezbývá než věřit, že si to u břehu rozmyslí a rozpadne se jen na pořádný šplouchanec.

Tak dvakrát jsem utekla dál, protože jsem to s nervíkama nevydržela a respekt mi přikazoval zdrhnout. Nebo pud sebezáchovy???  Ruda ho asi nemá, protože poskakuje po jedné skále, o kterou se tříští ta masa vody, ale je to v pohodě. V tom přifrčela vlna jako vrata a Ruda i se šutrákem jsou obklíčeni vodou, ale šutrák je dost vysoký na to, aby se úplně nekoupali. Proběhlo jen lehké opláchnutí nohou (i v teniskách), ale mokré moc nejsou, nějaká cákance padli i na kráťásky. Hrdina, hned jak voda trochu opadla, mezi vlnami, tak už zdrhá do bezpečí, jo a to ještě nevěděl, co bylo za ním. Tak se tady chvíli fotíme a točíme a tak… no a po chvíli si všimnu, že se na kamenech, kde jsme se před chvílí fotili, válí lachtan jak vrata. Jak ho totiž jedna vlna opláchla, tak se začal na sluníčku lesknout a všimla jsem si ho. Tak proběhne kontrola fotek, zda je to nějaký fotomodel a vecpal se nám tajně na naše fotografie. A fakt. Máme ho tam. Je na každé fotce. Asi nějaká modelka. Mohl být tak dva metry od nás. Buď je to takový flegmatik, nebo byl polomrtvý. Ale vypadal spokojeně. Nějací blbí turisti jej přeci nerozhodí. Jen občas, když přišla větší vlna, tak jen trochu přizvednul hlavu, aby mu nerozcuchala pěšinku.

Jen jak jsme se o něj začali víc zajímat, tak si milého lachtánka všimla skupinka kempařů a jedna tupější slečna šla k němu tak na metr a začala po něm házet šutráky, to aby jej přiměla k nějakému jinému pohybu, než jen vyvalování se. Raději zvedáme kotvy, abych jí nemusela nakopat prdel.

   Ještě chvíli pokračujeme po pobřeží a kocháme se tou nádherou, která se v přílivu ukazuje v tom nejhezčím světle. Příliv je vždycky kolem poledne a půlnoci maximální. U některých pobřeží je to dost znát. Někde voda ustoupí o stovky metrů, jinde zase odhalí jen kousek pláže navíc. Ještě než cesta odbočí více do vnitrozemí, zastavujeme na dlohatááááánské pláži a chvíli se kocháme obrovskýma vlnama, jak se jedna za druhou valí na pláž. Úplný ráj pro surfaře.

Ale žádného tady nevidíme. Ale domníváme se, že je to tady nebezpečné, protože na začátku i na konci pláže jsou lachtani a takový žralok by se mohl surfaře lehce splést s kořistí. Jsem docela ráda, že na koupání zase až tak nebylo a ta studená voda tak nelákala. Měla bych totiž asi strach z těch potvor tady.

   Moře se nám schovalo za kopce plné vinic a toho jejich žlutého hnusu. Je to nějaký zavlečený ostnatý keř, který kvete žlutě, něco jako u nás zlatý déšť, ale dost se mu tady daří, protože některé kopce jsou jím zarostlé celé. Dokonce vidíme, že se snaží vysazovat les, kdy v řadách jsou malé stromky a jsou udušené tou potvorou. Vypadá to ale zajímavě vidět celé žluté kopce. Jedeme teď po silnici, která je součástí Trianglu. Dvě strany vedou do hor a je to taková vinařská stezka pro milovníky vína a taky horkých pramenu. Bohužel není tolik času, tak příště, zase další důvod se sem vrátit, pokud dobře počítám už tak stopadesátdevátý JJ

   Cestou zjišťujeme, že by bylo dobré někde natankovat, protože pro samé kochání jsme nějak zapomněli sledovat rafičku hladovku, která hlídá palivo. Tak se ptáme naší chytré navigace, která nám sdělila, že další tankování je tak cca 8 km od nás při cestě. Jelikož však řídící vozu nerad někam odbočuje, zajíždí nebo nedej bože se vrací, tak toto tankování míjíme bez zastávky se slovy, další je třicet kilometrů dál, a to ještě vyjde. Když však dojedeme k místu určení, tak se nám zjeví stará zrušená benzinka bez stojanů. Tady už začíná přituhovat. Další benzinka je až dalších třicet kiláků dál nám palubní počítač ukazuje, že dojedeme tak max čtyřicet. Kdo má navigaci, tak toto číslo se mění v závislosti na terénu a tak… Ruda je nervózní jak sáňky v létě, ale sám tomu mohl předejít. Naštěstí vše dopadá dobře a v malém městečku Amberley, před Christchurch, se nám zjevují hned tři funkční pumpy. Huráááá! Hned také využíváme nabídky místního bufáče a dáváme něco malého na zub.

   Do Christchurch je to už jen kousek a my máme relativně dobrý čas, proto jedeme ještě prozkoumat okolí. Tunelem, který je vyvrtaný do sopečné horniny projíždíme do přístavního městečka Lyttleton.

Z tunelu jsem měla dost divný pocit, ale kouzelný přístav za ním to napravil. V průvodci se píše, že je to nejrušnější přístav NZ. Sice velikostí to nepřijde, ale asi na tom něco bude. Bydlení je tady v kopcích, tak neváháme, a vyjíždíme do nejvyšších pater ulic vyhlídnout si taky nějaký domeček J. Výhled tady má každý a navíc úplně nádherný. Nikdo nikomu ve výhledu nezavazí a všichni se mohou kochat atolem s modrou hladinou. Jen bych asi byla trochu nervózní z těch zemětřesení. Ale je to pravděpodobně o zvyku.

   Oklikou přijíždíme do Christchurch. Jsme zatím ještě v kopcích, ale pod námi se toto město rozprostírá od moře jako velká placka plná domečků. Je to absolutní rovina. Delta řeky Avon, která se klikatí celým městem a všude kolem ní jsou parčíky a chodníčky a cesty s mostky. No nádhera!

Jedeme se ubytovat do Thomas hotelu. Nacházíme jej docela rychle, pomocí navigace ovšem…  Přivítá nás milá maurka pozdravem Dobré ráno! Čučíme a hned u nás má plusové body, i když už je odpoledne. Na oplátku odpovídáme Kia Ora! Taky jí vysvětlujeme, co je to dobrý den, že je to univerzálnější. Pokojík je dost těsný, ale máme vlastní koupelnu se záchodem a tradiční vybavení – konvice, hrníčky, kafíčka a čajíky. Dlouho se na pokoji nezdržujeme a vyrážíme do ulic. Tedy spíše do parku, který je tak 200 m od hotelu. Je to Botanická zahrada, která je chloubou tohoto města. Od hlavní cesty můžete navštívit místní muzea a umělecké galerie. Ale pro milovníky kytiček je zážitek sama zahrada. Nevynecháváme ani růžovou zahradu, která právě začíná rozkvétat. Některé kopce už kvetou naplno, jiné ještě vyčkávají. Růže jsou tu vysazené v soustředných kruzích propletených travnatými uličkami. Každá růže má svůj název s rokem vyšlechtění na své cedulce. Nestíhám fotit, kochat se a čuchat najednou. To jsou vůně!!!!! Jedna voní tak omamně, jako by to bylo mýdlo. No mazec! Je tu neskutečná pohoda. Lidi se povalují u líné řeky Avon ve stínu stromů a užívají si dne. Tak toto mi bude u nás chybět. Škoda, že parky u nás se takhle nevyužívají. Z parku naše kroky vedou na Catedral Squer. Není to nijak daleko, proto ani nevyužíváme místní starodávné tramvaje, která vás povozí za 27 dolarů okruhem starým městem. U katedrály si dáváme dlabanec, a jelikož se už šeří, jdeme pomalu na pokoj. Zítra totiž opouštíme jižní ostrov a přesouváme se do Aucklandu.

13.11.2010 SOBOTA – 24.DEN -  Christchurch ZOO a přelet do Aucklandu, nocleh (Kiwi international)

   Letadlo nám letí až večer o půl osmé. Proto ráno ještě využíváme dne k procházce po místní ZOO resp. Wild parku, protože v ZOO jsou klece a tady, no více dále. Přijíždíme před desátou, takže musíme chvíli počkat na otevíračku. U kasy zjišťujeme, že vstup je na vlastní nebezpečí. To si pořádně uvědomíme až u výběhu s tygrama a hned na to i u lvů. Dřevěné kůly osazené pletivem a za nimi šelmičky.   

Tuhle atrakci jsme si včera vyhlédli v místním průvodci. Nejvíce nás lákala projížďka, mezi smečkou lvů, kdy turisti jsou v kleci, takže si to vlastně prohodíte proti normálnímu ZOO. Bohužel atrakce je určena pouze pro 20 vyvolených, a přestože jsme tu vlastně ještě před otvíračkou, tak na plakátu už je „Sorry today SOLD“.  Nakonec po lehkém zaváhání platíme vstup a jdeme dál. Dostáváme přehlednou mapku areálu i s časy krmení jednotlivých zvířátek, takže máme šanci vše při snídani, kterou si dáváme v místní občerstvovně, promyslet.

První dostávají žraso místní ptáci, takže to jsou papoušci, laločníci, maurský holub, který je velký asi jako slepice, a všechny ty ostatní potvůrky. Jen tak stojíme mezi vegetací a čučíme, jak to všechno kolem nás poletuje a baští. Mají ovoce všeho druhu, nějaká semínky a taky nektar, který jim tu vyrábí. No našim ptáčkařům by tu asi popraskali bulvy. Jde se k lemurům, kteří už dostávají svojí krmi a k tomu probíhá i výklad. Pomalu se blíží jedna z hlavních atrakcí, kterou je krmení tygrů. Sice nakonec zjistíme, že dneska krmí jenom jednoho, asi aby se nesežrali vzájemně, ale i tak je to dobrá podívaná. 

Přicházíme k výběhu tygrů, který je docela veliký a je oddělen jen takovým pletivem, ale asi je z nějakého pevného drátu Ja vodním příkopem nad kterým je elektrické vedení. Už nám dochází proč na vlastní nebezpečí, ale zase Vám výhled nekazí mříže J. Ve výběhu je nějaký borec a něco tam vykládá, Ruda k tomu dodává, že netušil, že to krmení bude až tak „nature“.

Nakonec se ukazuje, že borec není borec, ale obyčejný ošetřovatel, který hned co dovykládal nějaké plky, odchází do bezpečí a až potom vypouští tygrouše. Ten jen tak líně, přichází k místu, kde má položené maso (asi tak na tři metry vysokém pařezu). Potom nám předvede dva skutečně tygří skoky, nejdříve na asi dvoumetrový špalek a potom přehupsne na ten vyšší, který je asi pět metrů vzdálený. Vezme kus masa dolů a ladně seskočí z té výšky dolů. Jedno ponaučení je zřejmé, před tygrem se na stromě nezachráníš. Všichni čumíme, jak do sebe láduje tu flákotu, kosti jenom praskají, a za chvilku je po legraci a tygrouš se jde vyvalit do ubykace. No docela zážitek být jen kousíček od takové šelmy a ještě při krmení.

Pokračujeme v procházce parkem, sluníčko pere jako blázen, následky budou identifikovány později. Přicházíme k další pletivové ohradě a ta je plná lvů, no čumíme na to jak puci. Je tam ještě nějaké elektrické vedení, ale pokud by některý z těch lvů měl blbou náladu a skočil na to pletivo, tak mám pocit, že barva spodního prádla by byla zcela určitě jistá. Neodoláme však a strávíme tady asi půl hodiny, konec konců je tu i trochu stín J. Celá smečka se povaluje a ignoruje nás, ale jsou to obrovská zvířata, která budí neuvěřitelný respekt. Když se vynadíváme na krále zvířat s jeho suitou, pokračujeme podle mapky a míříme k nosorožcům. Mají tu celkem čtyři statné mohykány a aktuálně i jednoho mladého prďolu. Lenka na něj dělá „či či či“, to už zkouší od tygrů, a funguje to i tady, vypadá to, že mlaďoch něco zaslechl a kouká co se děje, dospěláci se futrujou a turisty mají na rohu J.  Jejich výběh je oddělen vodním příkopem, kde čtyři kačeny pořádají mistrovství Nového Zélandu v potápění na čas. Vítězí všechny, protože všechny jsou pod vodou opakovaně kolem půl minuty. Samozřejmě vše je řádně dokumentováno na oba fotoaparáty. Lenička začíná trochu skuhrat, že jí nějak bolí záda, prdlajs bolí, levé rameno má úplně na troud spálené. No a to vykřikovala, že se mazala, ale asi na levačku zapomněla. Hledáme tedy nějaký stín a nejlepší je v Kiwi house, protože tam je skoro tma a právě taky probíhá krmení. Jenže kiwouši asi nemají hlad, takže vidíme jednoho, vzadu ve výběhu a ještě ne moc zřetelně.

Aspoň se však nespálíme. Po asi 15 minutách to vzdáme a jde opět do výhně, tentokrát však už míříme k autu. Letadlo sice letí až o půl osmé, ale auto máme vrátit ve dvě, tedy měli jsme, protože dvě už byli. Na letiště dojíždíme nějak před třetí hodinou, zaparkujeme na vyhrazeném parkovišti (od pana Hertze)J, vyklidíme auto, zunkneme naše dva lahváče, ze čtyř, a jdeme vrátit klíčky. Dva lahvouše máme ještě v kabelce, ty dáme později, ať z nás tak netáhne…  Zásoby chceme zlikvidovat před přeletem. Jinak bychom je museli vyhodit a uznejte, že by to byla škoda. U Hertze to probíhá jako minule, žádný zájem, zda jsme byli spokojeni, nebo tak něco. Vracíte auto? Jo? Tak naval klíčky a můžeš vypadnout.  Každopádně ke cti téhle společnosti slouží, že jsme tu najeli asi 4.800 km a neměli jsme s autem žádný problém (až na benzín J). Přestože letíme až skoro za pět hodin, můžeme si v poklidu odbavit zavazadlo (stejný systém jako při přeletu na jih, na všechno automaty, které zvládne i analfabet, a potom už jenom šoupneš kufr na pás a v pohodě. Takže už máme jen příruční zavazadélka (asi 5 a 8 Kg J) a jdeme ještě ven před halu se nakochat sluníčka, Lenička ho měla dnes málo, a taky žahnout ty dva poslední lahvoně. Jak tak stojíme před halou, tak slyšíme češtinu, nebo se nám to aspoň zdá. Taky si Lenka všimne, že jedna ženská má úplně, ale opravdu úplně, stejnou kabelku. Jo a je to fakt čeština, právě dorazila výprava asi 20 našinců, shodujeme se, že cesta je očistec, ale ubezpečujeme je, že to stojí zato. Dáváme ty nejzákladnější rady, co si tak pomatujeme a našinci už mizí do svých autokarů. My se dáváme do těch lahváčků, které na sluníčku jen zasyčí, a jdeme do haly. Už nám píšou, kde se máme „bordnout“, nezaměňovat  s „bodnout“ , v tomto případě jde o to, kterým chobotem půjdeme do letadla. Let probíhá naprosto klidně a po necelé hodince a půl přistáváme v Aucklandu.  Do hotelu se plánujme dostat busíkem, který už jsme vyzkoušeli na začátku pobytu, jenom nemůžeme nějak najít zastávku. Mimochodem je asi 30 metrů vlevo od východu, ale přehlédli jsme jí a vyrazili rovně přes přechod. A už po nás skočili místní supící, shutlíci (taxi) a že nás za 37 doláčků hodí do hotelů, my však víme, že se za 46 dostaneme na hotel a ráno i zpátky na letiště J, takže díky kámo. Otáčíme se a už zastávku vidíme a busík tu bude za 9 minut, o čemž průběžně informují digitální tabule přímo na stanovišti. Bus je tu na čas, zaplatíme předpokládanou cenu, řidič je moc příjemný a sdělí nám, že je to první zastávka, ale stejně nám ještě řekne až budeme na místě. Nesmí Vás zmást, že první zastávka je až za 30 minut. Jak řidič slíbil, tak učinil, upozornil nás, že máme vystupovat a ještě přidal radu kudy k hotelu. Je to asi 250 metrů. Příjemné zjištění je, že ráno na druhý směr, to budeme mít přímo před hotelem. Po drobném zaváhání na jedné křižovatce jsme na místě. Hotel je v centru jen kousek od věže Sky tower, kterou vidíme z okna. Tentokrát není růžová jak na začátku, ale zelená a ozdobená stromečkem, však budou za měsíc a půl Vánoce.

Pokoj je malinký a v koupelně nesvítí světlo. Na chodbě se prohání nějací puberťáci s lahváčema a jsou dost hluční a nalití, ale nakonec přeci jen usneme. Je to noc přerušovaného spaní, takže odpočinek není úplně dokonalý. Teď už víme, že pokud hotel v Auckladnu tak to bude Chyfley Suite, protože to byla extratřída a za neuvěřitelnou cenu.    

CESTA ZPĚT

14.11.2010 – NEDĚLE – 25.DEN - Auckland odlet do Evropy a cesta zpět

   Ráno zvoní budíček v 7:30, ale nějak se nám nechce z postele po probdělé noci. Fakt je to poslední den na NZ? Do prčic opravdu je! Koukáme z okna na věž a zíráme, protože je na ní obrovský vánoční stromeček a noha není noha, ale auto. Což zjistíme, až když fotíme a zvětšujeme. Balíme, rozkládáme spravedlivě hmotnost do obou kufírků a jdeme dolů na snídani. Pořádně se napráskneme, jdeme pro bagáž a na autobus. Je něco málo před desátou hodinou a těsně po tom co jsme přišli na zastávku, přijíždí naše spojení. Používáme včerejší zpáteční lístky, co jsme koupili se slevou. Řidič nás vítá na palubě a už frčíme na letiště, kam také po půlhodince svižné jízdy bez zastávek (kromě domestical terminálu) přijíždíme. Do odletu máme asi tři hodinky, ale check-in už funguje. Převážíme kufry, abychom si nenaběhli, zjišťujeme, že jsme šikulkové a jsme v limitu (a to vezeme asi 2,5 kg šutráků z celého Nového Zelándu). Jen nevím, jak je bude přiřazovat k jednotlivým místům. Trochu mi to připomíná jednu hru od spolku Šrapnel (Sto zvířat), kde jeden z hlavních hrdinů celý život sbírá kaštany z celého světa. Na smrtelné posteli, když chce to nejcennější co má, předat synovi, tak se od manželky dozvídá, že už je před několika lety vyhodila, protože zplesnivěli a nahradila je kaštany ze Stromovky (pro nepražáky je to park v Praze, kde se propadají tunely J). Každopádně šutry jsou v limitu, takže je předpokládám dovezeme i domů. Potom už naše kuférky svěřujeme Royal Brunei a bloumáme po letišti. Když nám asi tak hoďku a něco před odletem sdělí, který gate máme, tak míříme na imigrační odevzdat odletovou kartičku a na bezpečnostní prohlídku. Vše probíhá bez komplikací a zdržení, jen Rudíkovi, při tom upadne noťásek na zem, ale přežíje to bez úhony, díky bohu. Ještě využíváme poslední super nabídku a Lenička kupuje ještě jedno tričenko s motivem New Zealand, protože je jenom za 5 NZD, a nám přece zbývají drobné J.  Jdeme koupit količku, abychom při čekání na odlet neumřeli žízní a neodoláme a kupujeme akční svazek deseti klíčenek za 15 dolarů, ty samé co se normálně prodávají tak za 4 doláče kus !!! To se nedalo nekoupit, tentokrát už ale musela pomoci přítelkyně kreditka, která nás věrně provázela celý pobyt. No budeme v napětí, kolik ukáže výpis, až nám to pánové v City bank sečtou J. Asi budeme lehce nad plánovaným limitem, ale doufám, že né moc. Na druhou stranu vezeme zpátky ještě docela slušnou hotovost v eurech.

Takže na palubu a hajdy domů. Musíme začít šetřit, ať se sem můžeme zase brzo vrátit, je toho ještě moc a moc co jsme neviděli a co by určitě stálo za to, protože, je to neuvěřitelné, ale za celý skoro měsíc nás tady vlastně nezklamalo nic. I ty kousavé mušky, co o nich píše průvodce, tady mají. I ten smrad v Rotorui je ten správný smrad zkažených vajíček. Ta zelená je tady opravdu všude, až oči přechází. Je tu krásné moře a hned za ním vysoké hory se zasněženými vrcholky. Velryby jsme taky viděli, takže co vlastně ještě. No téměř celé východní pobřeží, úplný sever severního ostrova a samozřejmě znovu Auckland, naprosto úchvatné město, určitě i Kaikoura, místo s kouzelnými plážemi a vyhlídkami, určitě i Nelson, město mezi kopečky a zároveň u moře, ale to bychom asi museli opsat celý tenhle deník a jenom bychom doplňoval další detaily, které by nám naskakovali. Taky jsme neviděli Haku a ani jsme nevyzkoušeli Hongi (pozdrav vzájemným dotekem nosů). J

Takže E NOHO RA (Na shledanou) nebo snad TENA KOUTOU (Ahoj)AOTEAROA (Nový Zélande) a hodně brzy chceme zase říci KIA ORA AOTEAROA (Dobrý den Nový Zélande).

Je pondělí 15.11.2010 8:00 GMT času a sedíme na letišti Heathrow v Londýně a právě vstřebáváme jak zážitky z prožité dovolené, tak teď především dvacetičtyřhodinový let z Aucklandu sem do Londýna. Ještě, že tam byly ty dvě zastávky (Bandar a Dubai). Brunejky se jako letecká společnost osvědčili, krmili nás pořád dokola a starali se o nás jak o vlastní, jen alkoholu se nedočkáte, hold sultanát J. Ještě nás čeká zbytek cesty do Prahy. Letadlo nám letí v 18:00 hodin z Gatwiku, kam se přesuneme odpoledne z aktuální pozice, National expresem, což je bus, který tady v Londýně funguje mezi jednotlivými letišti a přesun bude trvat asi hoďku a půl.

Ještě nějaká ta statistika:

Nejvzdálenější místo: Stirling Point (168°21´26´´ VZD ; 46°36´54´´ JZŠ) – pro orientaci náš domov má souřadnice 17°0´48´´ VZD ; 49°48´7´´ SZD – to znamená vzdušnou čarou asi 18.000 km!!

Celkem na Novém Zélandu ujeto autem: 4.800 km

Celková vzdálenost překonaná letadlem: 42.000 km z toho 1.500 km po Novém Zélandu

Cesta na druhý konec světa a zpět je sice pěkný očistec, ale i tak to nic nemění na neuvěřitelném zážitku, který máme pro tentokrát už za sebou, ale jak už jsme jednou psali, věříme, že bude ještě šance, a doufejme, že zároveň brzo, říci:

„KIA ORA AOTEAROA – Dobrý den Nový Zélande!!!!“