TÝDEN č. 1 (25.2. - 2.3. 2016)
DEN D - čtvrtek 25. února 2015 (tentokrát bude snad opravdu VÍTEZNÝ !!)
ODLET Z PRAHY A CO MU PŘEDCHÁZÍ
A je to opravdu tady, jak jsme slíbili na letišti v Aucklandu při odletu na podzim 2010, jsme zase na cestě na Nový Zéland, země stále zelené a neuvěřitelně kouzelné. No když už jsem se zmínil o cestě, tak to je skutečně očistec a je třeba se na to nejen fyzicky, ale i psychicky dostatečně připravit. Takže dni D musí předcházet jak dostatečné plánování harmonogramu cest, protože u „tak trochu profesionálně deformovaného logistika“ to ani jinak nejde, ale také alespoň částečné udržování nebo ideálně upevňování fyzické kondice. No a psychika, ta u nás funguje tak, že se už aspoň s dvouměsíčním předstihem děsíme, jaká to bude hrůza a pak to je většinou o něco málo lepší. Každopádně je třeba počítat minimálně s 23 hodinami čistého času v letadle, obvykle však o něco více, k tomu domíchat jeden, ale lépe dva přestupy, kde se čas prodlužuje řádově o několik hodin no a jako poslední, ale celkem zásadní koření je časový posun, který je v tomto případě celých krásných 12 hodin. Jinými slovy den se změní v noc a opačně. Každý detail (s kým letíte, odkud a přes co letíte, jak dlouhé jsou přestupy, apod. hrají v celkovém pocitu a komfortu dost velkou roli, takže nedoporučuji podcenit. Stejně jako uvědomit si, že jedeme do opačného ročního období J, jasně to už asi opravdu přeháním s těmi radami, ale ….
Abychom ten „zážitek z cesty“ dostatečně naředili něčím příjemnějším, tak tentokrát plánujeme přímo na místě celkem 75 dnů, což přesně třikrát tolik než při prvním pobytu na přelomu října a listopadu 2010.
Letošní cesta, a teď myslím opravdu jen cestu, má následující podobu. První etapa letu z Prahy do Dubai (samozřejmě s Emirates) je něco málo přes 6 hodin a následují cca 3 hodiny na přestup pro let do Perthu v Austrálii, kde už je třeba se připravit na cca 10,5 hodiny v letadle (opět Emirates a A380, takže slušné místo na tělo, ale i tak půl dne je mazec). V Perthu máme na přestup také asi 3 hodiny. Tady jedno důležité upozornění, které je třeba brát v potaz. Pokud doba na přestup přesahuje cca 6 hodin, může být vyžadováno vízum do Austrálie, takže je na to třeba myslet při stavbě harmonogramu. Poslední etapa až do Aucklandu už je zase cca 6 hodin, takže celkem jsme na 23 hodinách letu a 6 hodinách na přestupování. Zpátky to máme v plánu malinko jinak, sice zase přes Austrálii, ale jinudy, detaily budou na konci povídání, tedy pokud na to nezapomeneme J.
DEN 01 až 03 – čtvrtek 25.2.2016 až sobota 27.2.2016 – CESTA z PRAHY do AUCKLANDU
Jak už jsem se zmínil, tentokrát jsme to vzali přes Austrálii a myslí, že dobrá volba, především však letecká společnost Emirates opět nezklamala, stejně jako jejich partneři z Austrálie směrem na Nový Zéland Qantas. Odbavení v Praze i díky on line check-in den předem proběhlo velmi hladce a už jsme si to zamířili pěkně do salónku Master cards, což vřele doporučuji, protože je tam klídeček, pohodlí a můžete se občerstvovat ještě před nástupem do letadla a pozor téměř zdarma (kromě minutek vše včetně vína, sendvičů atd.). Letadlo odlétá na čas a let do Dubai je naprosto klidný (lehká zaklepání nepočítáme) a přistání je na jedničku z hvězdičkou. Projdeme transferem a ani se nenadějeme a už se pomalu usazujeme na svých místečkách v A380. Je to fakt impozantní letadlo a je v něm opravdu o poznání více místa než v ostatních letadlech. Let je opět v zásadě naprosto klidný, jen opravdu dlouhý a to přes 10 hodin. Přestože jsme odlétali se zpožděním asi 40 minut, tak při přistání v Perthu, opět na 100% a podtrženou jedničku. Průchod přes transfer je opět bez problémů. Tedy malinký zádrhel byl najít místo, kde se do transferu dostat, protože více jak 90% pasažérů tohoto letu v Austrálii končilo, ale jedna dobře položená otázka personálu na letišti vše vyřešila J. Tak a už sedíme v letadle do Aucklandu, tentokrát s Qantas, ještě před tím změnili gate, takže jsme se museli přesunout, ale vše bylo v pohodě a bez časového stresu. Let přes Austrálii a potom přes moře na Nový Zéland zase v klidu a skoro polovinu těch 6 hodin jsme prospali. A je tu přistání, tentokrát tak cca na dvojku, protože s tím trošku plácnul, ale vše v klidu.
V tento moment je třeba se obrnit trpělivostí, protože po opravdu hodně dlouhém letu je zde několikanásobné odbavení a vše s velkými frontami, ale na druhou stranu všichni jsou v klidu a spořádaně postupují. Těsně před námi přistála nějaká letadla ze severu (rozuměj v tomto případě Čína) a hala před imigračním je opravdu plná. Jo ještě před přistáním je třeba vyplnit kartičku pro celníky a bio-hazard control a fakt raději nic nezamlčovat (třeba nějaké tyčinky v baťohu apod., protože ty jsou v pohodě, ale určitě nebrat ovoce nebo snad dokonce maso atd., to neprojde a zbytečně se zdržíte nebo pokud to neuvedete tak velká pokuta nebo, a to nechci ani domýšlet.
Letošní odbavení na imigračním bylo expres, přičemž nechtěli vidět vůbec nic (minule zpáteční letenku, harmonogram návštěvy, výpis z kreditní karty), ale nevím, zda jsme měli jen štěstí na úředníka nebo se to změnilo. Potom už fronta na bio-hazard control. Tady je třeba předem nastudovat co je problém (myslím před balením kufrů), protože špinavé outdoor vybavení nebo zakázané potraviny apod. Vám mohu zbytečně zkomplikovat vstup a vlastně celou cestu. Za kontrolou dokladů a po pár otázkách zda nemáme něco, co nemáme mít J , Vám veškerá zavazadla protáhnou rentgenem a pokud se tam něco nezdá, tak zá pásem je ještě pejsek specialista, který očuchává kufry, zda tam není něco asi na zub. Tak a už jste konečně za všemi kontrolami a vstupujeme do země pána prstenů.
DEN 03 – sobota 27.2.2016 – AUCKLAND - předměstí Papatoetoe
Ještě na letišti se vybavujme lokální SIM kartou. Nabídka je široká a prakticky srovnatelná – vždy cca 100 volných lokálních minut, nějaká data a neomezené SMS a kolem 20 NZD, ano proti nabídce našich operátorů do této části světa nesrovnatelné!! My jsme nakonec vybrali 2o (dva stupně) J a to možná i díky podobnosti s našim O2, ale co se divím, že je to obráceně, když jsme u protinožců. Bereme taxikáře hned před halou, i když už předem víme, že bude drahý, protože cenu hlásí předem, ale aspoň člověk ví. Po asi 20 minutách platíme 50 NZD a jsme před naším ubytováním, kterým je následující dvě noci skromný hostel Budget Travellers Inn, 558 Great South Rd., Papatoetoe, Auckland. Personál je velmi vstřícný a pokoj nám předává už těsně po 10 hodině a to bez příplatku. Následuje rychlá sprcha a jdeme se projít do okolí a něco málo i nakoupit. Chceme hlavně koupit „lokální“ GPS navigaci do auta, protože pronájem je strašně nevýhodný (10-15 NZD za den) a dát nějaký oběd. Navigaci nakonec pořizujeme za 86 NZD a to nám ještě prodavač poradil, když zjistil, že jsme turisti, ať jí před odletem přineseme, a že nám vrátí peníze, no nejsou to zlatíčka.
Oběd si dáváme v místní „vývařovně“, kde lze vybírat ze všech možných kuchyní (Indie, Čína, Korea, lokální atd) a my jdeme do Indické a je to fakt neskutečná bašta. Ještě chvilku lelkujeme, mažeme se krémem na opalování (faktor 50), protože a to jsem ještě nezmínil, svítí krásně sluníčko (no konec léta je konec léta J, a nakonec valíme zpátky na hotel. Původně s úmyslem, že se lehce osvěžíme a ještě pojedeme do města. Bohužel nás dohnala únava a časový posun, takže usínáme (to sice není dobře, ale proč si dělat násilí) a spíme jak dřeva. Já jsem se nakonec probudil kolem 1 ráno a nějak nemohu zabrat. Tak co, nebudu to tlačit a jdu tedy napsat první řádky našich poznámek, a výsledek jsou tyhle dvě první stránky. Teď kolem třetí, už jsem zase zralý na pelech, takže pokračování bude, ale teď si jdu nechat zdát o příštích skoro třech měsících tady u protinožců. DOBROU !!
DEN 04 – neděle 28.2.2016 – AUCKLAND & Mission Bay
Ranní vstávání je celkem na pohodu, protože jsme toho včera dost naspali, ale bylo to zasloužené, jelikož cesta je opravdovým „zážitkem“. Ještě k noci je třeba říci, že sousedi v pokoji přes papundeklovou stěnu celou noc a vlastně i ráno až někdy do 7 hodin koukali na televizi s nějakými asi telenovelami, takže to bylo trochu husté, takže ještě že jsme vytuhnuli už odpoledne a trochu jsme toho naspali ještě před začátkem noci. Dnešní plán, tedy pokud to tak nazývat je koupit něco dobrého k snídani v blízké pekárně a potom vyrazit směr město, kde je hlavním cílem oblíbená víkendová destinace všech obyvatel Aucklandu a nejen jeho, kterou je Mission Bay.
Snídaně proběhla přesně dle představ a za pár mrzkých penízů jsme si dali výborné slané koláče (příchutí je tam na výběr moc a moc, ale z těch co jsme vybrali, tak jednoznačným vítězem je koláč plněný míchanými vajíčky) s trochou džusu a už balíme na dnešní výlet. Zastávka autobusu je hned naproti hotelu a linkou 471 nebo 472 je možno dorazit de facto až do přístavu v centru města za necelou hodinku za pouhých 6,50 NZD. Trochu jsme se prošli přístavem, dáváme kafíčko s něčím sladkým na energii (bacha v přístavu je to dost drahé) a už hledáme zastávku, odkud vyrazíme na Mission Bay. Hned naproti přístavu jsou informační cedule, kde se lze dost dobře orientovat, tedy pokud znáte cílovou stanici, protože pak se dozvíte číslo zastávky a na mapě si jí najdete. Z centra na Mission Bay jede spousta linek (745, 757, 767, 769) a jste tam cca za 15 minut a 4,50 NZD. Při čekání na autobus slyšíme češtinu a dáme se i do řeči. Dva borci co tu pracují na časově limitovaném projektu pro jednu nejmenovanou velkou společnost, jedou také na Mission Bay. Sedáme do stejného busu a kecáme nejen po cestě, ale i na místě, kde po asi hodinové procházce přímo na pláži zdrháme do jednoho z mnoha baru na pivko, protože začalo celkem slušně sypat z nebe J. Nutno podotknout, že klasický pivař by zde asi zešílel, protože lahváček za 8 NZD (tj. aktuálně asi tak 130 CZK) je fakt drsná záležitost. Fakt dobře jsme pokecali, a jelikož doba pokročila, tak jdeme na autobus zpět do města, ten jede prakticky hned, takže už za chvilku jsem zpátky v centru. Pánové se pochlubili, že jeli vlakem a že je to super a že jedna ze zastávek je i Papatoetoe, tak jsme se rozhodli, že pojedeme také, navíc cesta má trvat jen asi půl hodinky, takže polovinu co busem. Pokec fakt super, vyměňuje kontakty a až budeme zase projíždět Aucklandem, tak se můžeme sejít a pokračovat v pokecu, uvidíme a necháme to osudu, který můžeme podpořit zavoláním. Až do této chvíle super, cesta ubíhá perfektně, skutečně trvá asi 30 minut, ale vlakové nádraží je asi tak 25 minut ostré chůze od našeho hotelu. Takže výhodná volba J, ale nijak nás to nerozhodilo, i když únava je už znát, navíc nás trochu přepadl hladíček, což kolem 20:00 sice už není ideál, ale hlad je hlad, takže jdeme do toho. Vezmeme za vděk lokální občerstvovnou ala KFC, která je hned vedle čerpací stanice naproti našemu hotelu. Jsou zde dvě sympatická maore dámy neurčitého věku. Zajímají se, odkud jsme a po zjištění, že z České republiky neváhají znovu roztopit kotlíky a odložit tak zavírací hodinu. Což je super, snad. Čekáme asi 20 minut, než nám jídlo vysmaží, no co aspoň víme, že je to čerstvé J. Pro jistotu ještě kupujeme černý nápoj s červenou etiketou a odcházíme na pokoj. Všechno pojíme, není to ani zas tak špatné, i když trochu mastnější, ale černé odmašťovadlo funguje. Po sprše už se ukládáme ke spánku spravedlivých, já tedy ještě splním trochu dokumentačních povinností a jdu taky odpočívat. Z hotelu musíme zítra ráno odejít asi tak v 8:40, potom to máme asi tak 15 minut pešky na zastávku autobusu, takže hned ráno rozcvička. Na druhou stranu nás zase linka 380 odveze až na letiště, takže to je pohoda. Přesně v poledne odlétáme směr jižní ostrov, do města Christchurch. Kde na nás doufám bude čekat auto a potom už začíná hlavní etapa cesty po jižním ostrově, ale o tom zase příště.
DEN 05 – pondělí 29.2.2016 – CHRISTCHURCH & AKAROA
Ranní procházka na autobus odpadla, protože po ranním testování hmotnosti kufrů mě švihlo v zádech a není to moc příjemné, proto bereme taxi (tentokrát za 37 NZD, takže ten po příjezdu nás trochu vyškolil, no což, je vidět, že taxikáři na letištích jsou asi všude stejní sympaťáci L). Kufry jsme společně nějak naložili a cesta probíhá za veselé diskuse se sympatickým řidičem, tentokrát fakt pohodář. Na letišti jsme za chvilku, takže budeme mít spoustu času. Odbavování probíhá neuvěřitelně v klídečku, bez front a jiných nepříjemností na automatických kioscích a za moment má člověk pásky na kufry, které potom hodí na pás a pohoda. Teď máme ještě asi 2,5 hodiny čas, takže dáme kafíčko a budeme čekat na pokyn k nalodění. Po příletu do Christchurch zavoláme do půjčovny, že jsme přistáli, tak jak je v pokynech a potom budeme čekat, až nám přivezou auto, což doufám nebude na moc dlouho. Následně už vyrazíme směr Akaroa (asi 80 km jižně od Christchurch), které teď bude naším domovem na následující 4 noci.
Startujeme v docela hustém dešti, takže trošku nervíčky, ale určitě bude vše v pohodě, po rychlém kafíčku, něco málo sušenčičkách a necelé hodince a půl už přistáváme na jižním ostrově a lehce uplakané počasí stále pokračuje, no co aspoň se trochu vychladíme před cestou autem, protože bude třeba si hodit návyky na levou stranu. Voláme do půjčovny, kde se po drobných komplikacích s jazykovou barierou domluvíme, kde máme počkat na schutlle, který nás odveze do kanceláře k podpisu smlouvu. Venku stále trochu poprchává, ale stanoviště je pod střechou, takže v pohodě. Vše je navíc dobře značeno a informaci může člověk dostat i na i-site v hale, pokud by si nebyl jistý. Jo ještě jsem zapomněl, že tak nějak čekáme na naše kufry a stále nic, což je divné, když se nikde nepřestupovalo, ale byl v tom hlavolam J. Přestože jsme přiletěli z Aucklandu, naše kufry se vozily na karuselu s označením Wellington a zároveň s výzvou poslední zavazadla, asi test inteligence, no a my jsme prošli, sláva. Teď zpátky k autu, asi po dvaceti minutách přijíždí borec, kterému není rozumět ani slovo, ale označení auta (omegacars) souhlasí, takže ve víře, že dojedeme správně, nasedáme. Relativně kousek od letiště je kancelář s jednou administrativní pracovnicí, která je zjevně trošku přetížena, protože všechno musí být hr, hr a už je tu další zákazník, ale auto je v pohodě a ceny ještě více J
Odjíždíme se stříbrnou Mazdou Demio spz HRT724, s trošku menším kufrem, ale jinak je uvnitř místa dost a dost, tedy pro dva, hned po krátkém seznámení a zapojením výhodně nakoupené navigace. Ta nás vypeče téměř okamžitě, protože cca po 3 kilometrech přijíždíme k uzávěrce a nějak si neví rady, každopádně bereme do ruky papírovou mapu, rychle se orientujeme a už frčíme směr Timaru a včas odbočujeme na naší destinaci Akaroa. Cesta celkem ubíhá, je sice samá zatáčka a stále nahoru a dolu, navíc po cestě několikrát dojde na průpovídku „stěrače stírají“, protože samozřejmě nejen, že volant je na druhé straně, ale i ovládací páčky jsou obráceně, takže pokud chce člověk zablikat, že mění směr jízdy, tak si prvních pár kilometrů hodně krát spíše setře okna stěračem J, ale těsně po 16 hodině jsme v cíli u našeho hotelu WaterFront Motels, 56-64 Rue Jolie, Akaroa, který je opravdu až u vody. Na recepci dostáváme všechny informace, ale tak trošku bohužel dostáváme až poslední studio v řadě od vody. Každopádně je velmi prostorné a krásně vybavené, takže věřím, že to budou pohodové dny. Využíváme místního supermarketu, nakupujeme potřebný proviant na snídaně a cestovní svačinky a už valíme do doporučené (od recepční) restaurace Ma maison, která je jen kousek od hotelu. Jídlo je velmi chutné, ale obsluha je nepříjemná až arogantní a ceny jsou vskutku vyšší dívčí, takže dnešní zkušenost s tímto podnikem bude i poslední. Jdeme spát, protože únava se nakumulovala a záda pořád bolí jako čert.
Jen ještě proč jsme tak „rychle“ vypadnuli s Christchurch a nestrávili jsme tam adekvátní čas, které by si takové významné město zasloužilo. Navíc ani neplánujeme se tam v rámci tohoto výletu podívat. Chceme si Christchurch zachovat, tak jak jsme ho viděli v roce 2010 i s katedrálou a vůbec, před tím strašným zemětřesením v roce 2011, které srovnalo se zemí skoro 80% všech budov ve městě.
DEN 06 – úterý 1.3.2016 – AKAROA – Tourist drive & Little River & Birdlings Flat
Začíná březen, takže tady se blíží podzim, ale březen by měl být dle všeho měsíc s nejstabilnější (velmi příjemným)počasí. My jen doufáme, že to nebude úplně pravda, protože se probouzíme do deštivého a dost chladného rána. Po snídani se adekvátně oblékáme a dnešní plán je tak nějak objet záliv, v kterém leží městečko Akaroa po silnici, která nese opravdu neotřelý název „turist drive“, samozřejmě s odbočkami na všechny pláže co jsou po cestě. Ráno ještě dokrmíme našeho mazlíka Mazdíka u místní čerpací stanice, protože nevíme, kolik toho najezdíme, tak abychom někde neuvázli.
Po cestě potkáváme ovce, lamy, krávy, na cestě rozjeté vačice a zajíce, takže opravdu pestrá směsice, která má svůj vrchol v naprosto „čerstvé“ mršině mláděte lachtana na Le Bons Bay. No nic moc, ale zvládáme to a už frčíme do dalšího cíle, kterým je Okains Bay. Máme trošku hlad a hlavně chuť na kafíčko a hned u cesty je místní universální objekt, neboť je to cukrárna, prodejna potravin, nějakých suvenýrů, novin a já nevím ještě čeho. Paní prodavačka a asi i majitelka je u vytržení, když zjistí, že jsme až z České republiky a hned nám ochotně poradí, že kousek vedle (asi tak 100 metrů) je maorské muzeum a, že je úplně úžasné. Jdeme do toho a za 10 NZD na hlavu už se procházíme, tu nudnou, tu zajímavou a někdy opravdu super částí muzea, které si však nepředstavujte jako naše tradiční muzeum. Fotky řeknou více, ale ty budou až později, protože teď není čas je selektovat J. Asi nejatraktivnějšími exponáty jsou tradiční maorské kánoe, ale to se fakt musí vidět a ideálně na vlastní oči. Pokračujeme dále přes další pláže až na Pigeon Bay, kterou jsme klidně mohli vynechat, protože zde není absolutně nic k vidění a je to vlastně jen zbytečná zajížďka.
Postupně se vybírá počasí, které se od rána posunulo o 180 stupňů, takže teď už svítí sluníčko a je příjemně teplo. Přijíždíme do malinkého městečka příznačného jména Little River, kde je asi největší atrakcí původní vlakové nádraží, kde současně funguje prodejna se suvenýry. Hned vedle je prodejna potravin s občerstvením, a aby toho nebylo málo, tak s poměrně rozlehlou galerií výtvarných děl. Dáváme si hodně pozdní oběd, protože už je asi půl čtvrté, potom si procházíme galerii i původní nádraží a jedeme se ještě podívat kolem jezera Lake Forsyth na Birdlings Flat, kde bychom měli narazit na příbojové vlny na pláži z černých oblázku. Zjišťujeme, že to nejsou úplně oblázky, ale směsice od malých kamínků až po šutráky (všechny dokonale ohlazené), takže hned z kraje pláže je upozornění, že vjezd je povolen pouze na vlastní nebezpečí a ještě jen pokud máte 4x4, protože jinak to nedáte ani vy ani Vaše auto. A je tomu skutečně tak, po těch kamínkách, které ujíždí pod nohama a boří se, se blbě i chodí, natož jet autem.
No ale přejít pře horizont se fakt vyplatí, protože se Vám otevře nádherný pohled na tříštící se příboj někdy i několikametrových vln, takže stojíte s velkým respekt v náležité vzdálenosti, ale zároveň máte jasný pocit, že ta energie do Vás úplně proudí. Fotíme a boříme (říkat chůze by nebylo výstižné) se po pláži, takže moje hnutá záda trochu naříkají, ale co naplat stojí to za to. Ještě sesbírat pár oblých kamenů a hurá zpět do hotelu. Musíme zase obkroužit celý záliv, ale cesta uběhne v pohodě, takže někdy kolem šesté parkujeme před budovou, vaříme kafčo a jdeme si ho vypít na pláž pod palmy, s tím, že se budeme kochat pomalu klesajícím sluníčkem a samozřejmě budeme provádět fotodokumentaci. Vidíme krásné barevné kombinace mnoha zelených odstínů s modrou hladinou i nebem a do toho zlatá od slunce. Dnešní den se blíží ke svému konci a už se můžeme těšit na zítřek. Snad vydrží počasí a doufám, že i moje záda (tedy ty se snad i zlepší): Bude-li vše optimální, tzn. počasí, nálada, chuť a energie, tak by zítra mohlo dojít i na koupačku s delfínama, ale možná vymyslíme nějakou jinou alternativu, možností je tu spoustu a spoustu, takže ráno bude moudřejší večera.
DEN 07 – středa 2.3.2016 – AKAROA – Kaitorete Split & Lyttelton
Zvítězila jiná varianta. Jedeme na Kaitorete Split, kde nás věřím, čekají super příbojové vlny, minimálně stejné jako včera na Birdlings Flat, který je vlastně součástí a startovací pozicí na zmíněný Split. Cesta je celkem trnitá, tedy vlastně kamenitá, ale nakonec se prokoušeme k plotku, kde už je směrovka přímo na pláž. Mezi tím jsme projížděli mezi pastvinami, v tomto ročním období už řádně prožloutlými, což četnému osazenstvu ovci nijak nevadí. Motají se úplně všude, běhají přes cestu, čumí na Vás u cesty a vůbec jsou úplně všude. Přelézáme plotek, samozřejmě legálně a na místě k tomu určeném, jinak totiž riskuje člověk, že dostane nakopáno, myslím od elektrického proudu J. Bořícím se černým pískem překonáváme dvě poměrně velké duny a už jsme na pláži, respektive na břehu oceánu, protože žádné koupání nehrozí ani náhodou, tedy pokud nechce člověk spáchat absolutně 100% sebevraždu utopením. Neskutečné masy vody se valí na pobřeží a dopadají s takovou energií, že rozjetý vlak při nárazu do nádraží by byla jen parodie na slovo náraz. No prostě mazec, asi tu budeme celý den, protože se není možno odtrhnout od toho totálního přívalu energií. Jo a mimochodem byla v tomto případě zcela privátní, protože na několikakilometrové pláži se žádný další šílenec nenacházel, až při odchodu jsme potkali nějaké další dva lidičky. Já jsem celkem na jednom místě a fotím a fotím (to zase bude přebírání, fotky už můžeme počítat na stovky a to jsme se tu ještě skoro ani nerozkoukali J), ale Lenka ta je úplně u vytržení. De facto běhá z jedné strany pobřeží na druhou, že není skoro ani vidět J, ale nedivím se. Pokud bych neměl ta záda v prd…., tak běhám taky, tak snad budu mít ještě šanci na dalších místech, a že jich ještě bude. Asi po hodině se Lenka přiřítí a na klacku má zavěšeného malého, úplně vysušeného žraloka (bude ve fotodokumentaci, takže je na co se těšit), kromě toho nějaké klacíky, kamínky a další důležité věci do sbírky. Asi po hodině a půl usoudíme, tedy ne úplně jednohlasně, že bychom měli pokračovat v dnešní cestě a vracíme se přes duny k autu. To je stále na místě, takže můžeme opět mezi ovcemi a po kamenné cestě vyrazit směr Lyttelton, což je město kousek od Christchurch, které bylo v roce 2010 de facto v epicentru zemětřesení, takže jsme moc zvědaví, jak je na tom. Jsme rádi, že je nad očekávání ve výborné kondici, i když stavební firmy tu mají fakt pré, protože je co opravovat. Dáváme si na London street dobrou kávičku a k tomu slané koláče, abychom doplnili energii a rozhodli jsme se, že zkusíme najít výhled na město, kde jsme byli před více jak pěti lety. Hurá jsme úspěšní a parkujeme na úplně stejném místě, před žlutým domem č. 14 na ulici Ross Terrace, kde je začátek krátké procházky do kopců nad město. Minule jsme to vzdali, tentokrát statečně vyrážíme. Je to docela mazec, ale stojí to za to, protože výhledy jsou neskutečné a to i na domeček, do kterého jsme se zamilovali už minule. Úplně nad celým tím úvozem nebo snad spíše údolím, kterým se šplháme stále nahoru, stojí hotel, který vypadá skoro jako létací talíř. Celé údolí má tvar jako římský amfiteátr a taky je tam taková akustika. Sedíme na kameni a koukáme se, kdo a kde to mluví a nakonec si všimneme, že na terase hotelu stojí člověk a telefonuje a my dole slyšíme všechno, jako kdyby stál vedle nás. No prostě neuvěřitelné. Když se vracíme, tak zjišťujeme, že ten super žlutý domek je prázdný, a za chvilku taky víme i proč. Je označen nápisem (nebezpečí - porušení statiky), přičemž vjezd k domu je zatarasen pletivem. No skoro k pláči, ale ….. co nadělat, balíme a jedeme zpátky do Akaroa.
Pojedeme přes Diamont Harbour a Port Levy, což je cesta kolem pobřeží s neskutečnými výhledy. Klasik by asi spíše řekl panoramaty J. V Port Levy lehce modifikujeme plán a místo na Little River to bereme přes Pigeon Bay (kam už jsme se nechtěli vracet, protože tu nic není), což se ukazuje na jednu stranu jako velká chyba (hned na vjezdu na silnici je nápis, že není určeno pro caravany a „městská“ vozidla), ale na druhou stranu nás čekají další panoramata. Každopádně jedeme skoro 13 kilometrů (z toho asi 2 kilometry vypomohla v řízení Lenička) po naprosto šíleně kamenitých cestách, které vedou nahoru dolů, takže brzdy dostávají pěkně zabrat, což nám oznamují „lehkým“ zápachem. Cestou děláme asi tak 50 fotek ovcí a jiné havěti J, samozřejmě i panoramata jsou na řadě, ale uleví se nám až v momentě, kdy konečně vjíždíme do Pigeon Bay. Parkujeme na kraji obce u vody a jdeme se občerstvit připraveným sendvičem a vodou, protože potřebujeme nechat trochu vychládnou brzdy. Asi tak po půl hodině, víc času na odpočinek jsme brzdám nedali, pokračujeme k „domovu“ to je v tomto případě Akaroa. Tak a jsme na místě, je něco po šesté večer, takže jdeme udělat něco lehkého k večeři. Protože jsme cestou nakoupili kukuřičné klasy, tak už jsou ve vodě a nakonec je to super dobrota. Zapíjíme to lokálním pivsonem a pohodička. Tak doufejme, že na delfíny dojde zítra, protože pozítří už budeme ráno odjíždět dále na jih. Dneska to byl fakt docela náročný den, takže je třeba si odpočinout na další pokračování cesty k protinožcům. První z celkem jedenácti týdnů na druhém konci světa se chýlí ke konci, takže pro dnešek DOBROU.
TÝDEN č. 2 (3.- 9.3. 2016)
DEN 08 – čtvrtek 3.3.2016 – AKAROA – výlet za delfíny
Poslední den v Akaroa začíná nebem skoro bez mráčku, takže před sedmou hodinou ranní je třeba vyskočit z postele a jít na focení východu slunce. Tady jsme vlastně v jícnu bývalé sopky, takže všude kolem jsou kopce a východ není možno zaznamenat úplně, jak jsme zvyklí, ale vycházející slunce krásně osvětluje okolní kopce, takže zážitek super. Po ranní koupeli ve vycházejícím slunci si děláme snídani a chystáme se na dnešní den, který bude bez nějakých dlouhých výletů autem. Bohužel už včera pozdě večer jsme na internetu zjistili, že plavání s delfíny bude problém, protože je totálně vyprodáno na několik dnů předem (chybička se vloudila, ale co, zkusíme to ještě někde jinde při našich toulkách po NZ). Zkoušíme to ještě na I-SITE, ale dozvídáme se to samé, takže nakonec bereme za vděk okružní jízdou, kde mají být delfíni alespoň k vidění, tedy nejen delfíni, ale i lachtani, tučňáci a všechna možná létající havěť J. Kupujeme si vše hned na místě, tzn. v informační kanceláři, a to společně s několika pohledy, které se chystáme odeslat směr Evropa. Na hlavní molo, kde odjíždí náš poskytovatel, je to asi 10 minut velmi pomalou chůzí, přičemž my máme asi tak hodinu a něco čas. Je tedy dost času na kávičku a ještě procházku po pobřeží a mole. Naši průvodci mají pěkné jméno „Black cat cruises“, tak uvidíme, jak se kočičáci vytáhnou. Na mole ještě nakukujeme, tedy nakonec nejen nakukujeme, ale aspoň nenakupujeme, do obchodu „Eyris Blue Pearl“, který vlastní a provozuje rodina z Polska, a paní si s námi hned chtěla povídat. Takže nakonec to máme tak tak a to ještě na poslední chvilku letím vyměnit účtenku z I-site do kanceláře ke „kočičákům“ za palubní lístek, což jsme si nějak neuvědomili, že bude třeba. No co trochu vzrušení před odeplutím.
Vyrážíme spolu ještě asi tak s dalšími 50 delfínofily, všichni nažhavené foťáky a nepřítomné pohledy do vody J. Po asi půlhodině jsme údajně na místě, a světe div se skutečně se objevuje delfín, ano je to tak jeden delfín, kterého za chvilku doprovodí ještě matka s mládětem, takže vidíme celkem tři jedince, no co lepší než NULA. Za to ptactva je tu habaděj, takže je co fotit, po chvilce se na hladině zmítá i jeden tučňák, je to takový prcek, že skoro není ani vidět, ale je zadokumentován. Největším zážitkem pro všechny fotící je potom kolonie lachtanů, kteří si pozornosti zjevně užívají a předvádí, co všechno dovedou a škála je opravdu široká. Od vzájemného pošťuchování, líného zívání, přes otvírání huby v úhlu 180 stupňů a možná ještě více, až po vodní hrátky. Takže celkem super, jen jsme původně jeli za delfíny, takže malinké zklamání tam je.
Přepadl nás zase hlad, takže jdeme do Thajské restaurace s neobvyklým názvem La Thai J a dáváme si nudle s mořskými hnusíky, jak mi mořským plodům důvěrně říkáme. Moc jsme si pochutnali a s takto vylepšenou náladou se rozhodujeme, že si ještě uděláme krátký výlet na pobřeží (Paua Bay a Long Bay). Je to kousek nad městečkem, ale opět samozřejmě ne úplně zpevněná cesta a nahoru dolů. Zjišťujeme, že až na pláž se dojet nedá a je to ještě opravdu dost velký kus a navíc sešup dolů. Na druhou stranu výhledy úplně neskutečné. Couráme se po pastvinách nad oceánem a děláme jednu fotku za druhou, Ježíši, kdo to bude zase přebírat (reálně fotíme asi 3 dny a máme už asi 700 fotek). Při procházce po pastvině vidím něco bílého v trávě a jsme úplně v šoku, je to golfový míček, a vůbec nemám tušení, kde se to mohl vzít, no asi nějaké znamení J. Když se dost nabažíme a naprocházíme, tak jedeme zpět do města. Teda ještě jsem málem zapomněl, no vlastně zapomněl, ale při kontrolním čtení se na to přišlo J, takže je třeba doplnit, že při návratu jsme narazili na Hinewai reserve, kde se dají projít některé trasy po chráněné de facto louce plné endemických rostlin a různé endemické havěti (motýli, cvrčci weta, kteří mají asi 15 cm atd.). Po louce se chodí po měkoučkých travnatých chodníčcích, takže Lenka sundává boty a chrochtá blahem, jaká je to pohoda brouzdat se travou tedy tady spíše v podobě mechu. No dnešní idylka končí a už opravdu zpět do Akaroa.
Musíme našeho mazlíka Mazdíka zase nakrmit, protože zítra je před námi celkem dlouhý přejezd (kolem 300 km) do městečka Waianakarua, které bude naším domovem na další tři dny. Dostaneme se tam přes Ashburton, Timaru a Oamaru, pořad směrem Dunedin, kde nás v sobotu čeká jedna z atrakcí našeho výletu a sice rugbyový zápas a to hned nejvyšší liga a super derby mezi Higlanders a Hurricanes.
Jednoduše řečeno zítra pojedeme stále na jih po východním pobřeží J a cestou se určitě budeme stavovat na nějakých plážích, abychom si prohlédli příboj, nebo pokud to půjde tak se možná i čáchnout, i když to moc nevidíme, protože cesta je dost dlouhá, něco kolem 350 kilometrů, tak abychom dojeli nějak „normálně“. Pro dnešek asi vše podstatné, pokračování příště.
DEN 09 – pátek 4.3.2016 – cesta směr Waianakarua (Ashburton, Timaru, Oamaru)
Vstáváme časně, tak jak už se tady stalo zvykem a vidíme, že dneska bude fakt pěkný den, protože mráčků je poskromnu a ani vítr moc nefouká, no uvidíme, jak to bude dále na jihu, každopádně předpověď na víkend je prozatím příznivá. Teď jen nevíme, zda místní meteorologové jsou takový šikulové, jak ti naši, kteří mají prý úspěšnost předpovědí kolem 48%, takže kdyby to vždy hlásili obráceně, tak jsou vlastně lepší J.
Při ranním balení si všímáme velkého hejna divokých hus, které přeletělo nad hotelem a snáší se na záliv, takže si je jdeme prohlédnout pěkně zblízka. Potom už dokončujeme balení a snažíme se najít nějaké efektivní uspořádání naší extra velké bagáže do extra malého kufru mazlíka. Nakonec jsme si poradili, vracíme klíče od pokoje, dokonce se i napráskáme, že jsme rozbili jednu skleničku, což recepční přejde s úsměvem (pravděpodobně jsme za exoty, protože nikdo nic takového nehlásí, ale slušnost je slušnost).
Máme před sebou cca 350 km do obce s názvem s výjimečnými požadavky na paměť J a sice Waianakarua kousek pod Omaru a jen pár kilometrů od jedné z největších atrakcí tohoto regionu, kterými jsou Moeraki Bolders.
Naším domovem na nejbližší 3 noci bude Riverside Haven Lodge&Holiday Park, 2328 Herbert-Hampden Road, 9495 Waianakarua. Je to takový park, kde je místo jak pro stany, tak přívěsy nebo obytná auta, ale mají tu i pár pokojíků v turistickém duchu, ale super atmoška a čisto. Pan domácí i s celou rozvětvenou rodinou bydlí v objektu. Vše je situováno u řeky, sice kousek je hlavní cesta, ale vše je odhlučněno hradbou stromu no pohodička.
Teď ještě zpátky na cestu. Po odjezdu z Akaroa kolem 10:00 valíme na Birdlings Flat, kde už jsme sice byli, ale ten příboj to je bomba, tentokrát jdou i boty dolů (samozřejmě pouze Lenka), ale oceán je dost studený (později se ukáže, že rýma není náhoda), takže to dlouho nevydrží a už frčíme dále na jih. Projíždíme pomocí naší navigace, která už se celkem vzpamatovala, ale občas má tedy mouchy, že to je k nepochopení, Ashburton a už se blížíme do Timaru, kde máme dva zásadní cíle. Prvním je Caroline bay, což je pláž přímo uprostřed města hned u přístavu a první co Vás na pláži resp. u pláže přivítá je informační cedule, jak se chovat při tsunami J. Procházíme se po pláži, někteří samozřejmě opět bez bot J, čmáráme vzkazy do písku a děláme nějaké fotky. Když se dostatečně „vyplážíme“, tak se přesouváme přes celé město (ale značení je úplně v pohodě) do Timaru Botanic Garden, která byla založena už v roce 1864 a je fakt super. Neuvěřitelné je, že je přístupná i autem, uvnitř je několik parkovišť a potom se můžete buď procházet a obdivovat stromy, keře, květiny, bylinky a vůbec floru, samozřejmě nejen Nového Zélandu, nebo si lehnout kamkoliv na trávník (nikdo Vás nebuzeruje, nebo nepokutuje, je to úplně normální a asi ví, že chůze ani ležení trávníku nijak neuškodí). Někteří s sebou mají i nějaké pochutiny pro ptactvo, které tu hojně vegetuje na dvou malých vodních nádržích, jež jsou součástí zahrady. Když se nabažíme, tak jedeme už směrem k budoucímu bydlišti, protože je asi půl šesté a padá na nás trochu únava. Ještě jsme zahlédli, že je tu kolonie tučňáku modrých, tak jdeme zjišťovat detaily a už víme, že je třeba dorazit až kolem 20 hodiny, kdy se vrací potvůrky z lovu. No dneska to asi nedáme, ale neděle bude ideální den, tedy pokud se nám bude chtít. Zítra máme v plánu jednak „šutráky“, jak jsme si přejmenovali Boulders, ale především večerní zápas v rugby v Dunedin. Jak už jsem psal bydlení je velmi rodinného typu přímo u řeky, takže věříme, že jsme opravdu vybrali dobře. Dnes toho bylo hodně a hlavně celý den fakt dost teplo, takže rychlá, lehká večeře ve vlastní režii a uleháme celkem brzo, ať zase nabereme energii. Však zítra je taky den a bude dlouhý.
DEN 10 – sobota 5.3.2016 – Moeraki Boulders & Otago Peninsula & Dunedin-rugby Highlanders-Huriccanes
Vstáváme do bezoblačného rána, tedy probouzíme se do bezoblačného rána a s ohledem na zdravotní stav člena výpravy, který má rýmu jako pr… se rozhodujeme, že ranní odjezd posuneme na dopolední a malinko tak upravíme program, jinými slovy nebude tak napěchovaný, i když později se ukazuje, že i tak toho bylo hóódně. No velký obdiv, že to Lenka „zvládla“, i když s vypětím všech sil a prakticky kontinuálním pčikáním. Snad to bude lepší, nikoliv hepčí J, více postupně.
Prvním dnešním cíle jsou samozřejmě Moeraki Boulders, které máme jen asi 10 kilometrů od bydliště, takže pohodový a krátký přejezd. Tak nevím, zda jsme čekali více nebo byla očekávání moc velká, ale trochu zklamání. Myslel jsem si, že budou větší a že jich bude podstatně více. Navíc je to místo fakt oblíbené turisty, takže vyfotiti si aspoň jeden „šutrák“ bez poskakujících a ječících turistů je fakt výzva, ale povedlo se. Moc se zde nezdržujeme a hned nacházíme alternativu, kterou je Moeraki Lighthouse, kam je cesta o dost složitější (opět kamenná a prašná cesta trochu nahoru a dolů) a jede se tam po Lighthouse Rd. asi tak 5 kilometrů, tedy snad si to dobře pomatuji. Na konci cesty je rezervace tučňáků, kteří jsou však touto dobou na lovu v oceánu (vrací se až někdy po sedmé večer a to rezervaci zavírají, aby je nikdo nerušil). Každopádně je tu velmi početná kolonie lachtanů a nespočet mořských ptáků. Jdeme přes ochranná oplocení, opět legálními přechody J a už vidíme první lachtany, jak blbnou v oceánu mezi velkými chuchvalci zelenohnědých řas a chaluh. O kousek dál pod velkým převisem je pravděpodobně lachtaní školka, protože je zde tak 50 výrostků, kteří dělají neskutečné vodní kousky, a na vše dohlíží dva větší jedinci, asi dozorci. Vychovatelé to být nemůžou, protože to co ti malí draci vyvádí, tak to musí být pod dozorem nikoliv jen dohledem J, ale je to prča. Když se jakštakš nabažíme, posouváme se o kousek dál k mořským ptákům, přičemž po cestě narážíme ještě na jednoho lachtana, který vylezl až nahoru na útes a jednoznačně nám naznačil, kam až se dá jít a kam už ne. Protože nemáme nic proti, tak ho celkem spořádaně poslechneme a jdeme prostě o kousek dál. Fotíme mořské ptáky a pozorujeme další část lachtaní kolonie. Když usoudíme, že jsme toho viděli už dost, tak sedáme do auta a vyrážíme přes Dunedin na poloostrov Otago Peninsula, kde na jeho úplném severním výběžku naleznete Royal Albatross Colony. Asi tak po hodince jsme na místě, a protože máme trochu hlad, dáváme si denní polévku, kterou byl bramborový krém s houstičkou, k tomu džusík a už se ženeme k pokladně pro lupeny na prohlídku. Bohužel zjišťujeme, že nejkratší prohlídka je na 90 minut, i když u dveří inzerují i 30-ti minutovou. No a my tolik času nemáme, protože nejpozději za hodinu musíme vyrazit zpět do města Dunedin, kde nás čeká „vrchol“, tedy asi jen pro mě, protože Lence je bohužel pořád dost šoufl, kterým je rugbyový zápas Highlanders vers. Hurricacanes. No co projdeme se po okolních vyhlídkách, tedy krátce a s opravdovou lítostí, že jsme neviděli krále místní oblohy, odjíždíme do města.
Stadion nacházíme pomocí naší navigace, už jsme sice malinko kamarádi, ale občas je trochu natvrdlá, takže jezdíme i podle mapy nebo podle cedulí J a světe div se nacházíme i super místo na zaparkování hned vedle stadionu a k našemu vchodu asi tak 5 minut volné chůze. Máme spoustu času, protože jsme počítali, že s parkováním bude mnohem větší problém, takže Lenka si má možnost malinko odpočinout v autě při sklopené sedačce a já se jdu podívat kudy, že se potom dostaneme přímo do stadionu. Je to fakt kousek a od personálu zjišťuji, že otvírají hodinu před zápasem, takže v 18:30, což je asi tak za 45 minut.
Vyrážíme na zápas, já si blbec neberu velký foťák, protože poučen z akcí u nás nechci nic riskovat, chyba, velká chyba. No co použijeme aspoň mobil. Projdeme kontrolou, protože s sebou máme baťůžek, jinak ostatní jen ukážou lístky a pohoda. Jo k lístkům, byli v pohodě k prodeji ještě před zápasem, takže není třeba nutně kupovat přes web se znatelnou přirážkou, ale člověk nikdy neví. Tak už jsme uvnitř stadionu a pod tribunami jsou prostorné toalety, občerstvovny a vůbec spousta místa a všichni jsou v pohodě, nikdo se netlačí. Přicházíme na místo, které máme úplně v rohu, ale přímo u zóny pro pokládání „pětek“, takže super. Na každého diváka čeká na sedačce vlajka domácích, to aby se řádně fandilo. Navíc jsme hned vedle tribuny pro domácí vlajkonoše, kterými zde jsou převážně studenti místí university a dost si to užívají. K fandění je povzbuzuje i rozhlas a taky dva slepičáci (asi místní maskoti). Zápas začíná defilé dudácké hudby a nějakých cvoků ve žlutomodrých uniformách supermana, kteří metají salta apod. a jdou hned za dudáky. No a už je zde vítání domácích a lehké bučení na hosty. Jo derby je derby asi i taky na NZ J. První body sice berou hosté za trestný kop, ale potom už je vše jak má být a poločas za frenetického jásotu vyhrávají domácí, tzn. Highlanders 11:6. Druhý poločas už není úplně dle představ a asi pět minut do konce je stav 14:16 a k tomu rozhodčí neuznal domácí tři položené pětky v rozmezí asi 3 minut, takže fakt rachot. No nakonec asi dvě minuty před koncem dochází na trestný kop pro domácí a stav se mění na 17:16 a neumíte si představit co se dělo. Stav už se nemění do konce, takže vydařený večer. Tedy bohužel až na Lenku, která se sice taky trochu bavila, ale nemoc ji tak nějak přeprala. Jdeme k autu, kam to máme asi 2 minuty, protože východ je přímo proti našemu autu, přes silnici, takže super. Máme to „domů“ asi 86 kilometrů, takže to valím pořád kolem stovky a před půljedenáctou parkujeme a jdeme hned spát. Zítřek ještě není jasný, ale myslím, že bude sanitární, nebo spíš ozdravný, a Lenka se pokusí aspoň malinko dostat z té šílené rýmy s virózou, protože pozítří nás čekám Steward Island s asi 2,5 hodinovou procházkou a nevím, nevím v tomto stavu. Tak držme si palce a dobrou noc.
DEN 11 – neděle 6.3.2016 – WAITAKI DISTRICT (Elephant rock, Kurow, Lake Waitaki, Earthquakes Rd.)
Takže odpočinkový a léčebný den proběhl jen částečně a kolem oběda jsme začali plánovat kam dnes. Start určujeme asi tak na půl druhou a plánujeme jen „krátky trip“ tak do 100 kilometrů, abychom se vrátili za světla a nenabrali přílišnou únavu před zítřejší cestou až na úplný jih jižního ostrova do města Invercargill. Hlavní atrakcí dnešního výletu budou Elephant rock´s, kterou jsou kolem 50 kilometrů od nás. Cesta ubíhá celkem na pohodu a ve shodě s kámoškou navigačkou, která ukazuje, že už budeme na místě do 100 metrů a stále nic nevidíme, takže začínáme pochybovat. Přejíždíme horizont a hle jsou tady a fakt ty skály vypadají jako stádo slonů, no to je síla. Pobíháme po louce plné kamenů a fotíme jak diví, to bude masakr vybrat správného reprezentanta J. Jen o asi dvě stovky metrů vedle mají být kulisy, kde se natáčela Narnie, ale kromě polorozpadlých betonových bloků nic nenacházíme, ale nic sloni byli dostatečně vydatní a bylo to super. Navíc krásné slunečné počasí to ještě vylepšilo. Lenka plánovala i malování, ale na tom sluníčku bychom se asi upekli, takže to vzdáváme a plánujeme pokračování dnešní cesty. Jako dobrý cíl se jeví jezero Waitiki na stejnojmenné řece, které je ani ne 50 kilometrů daleko. Navigace tedy dostává nový cíl a frčíme, přes městečko Kurow, kde je hned na kraji vinařství, které po cestě tam míjíme, ale …. Mimochodem mají výborné upoutávky u cesty. Pokud projedete kolem, narazíte po každých asi 20 metrech na celkem 5 cedulí, kde se dozvíte, že jste právě minuli výborné víno, kávu, sladkosti, med atd a poslední cedule Vás informuje, že právě teď je ještě čas se otočit a samozřejmě je tam i náležitá plocha na otočení. Myslím, že výborný nápad, protože my jsme se sice neotočili, ale už v ten moment jsme věděli, že až pojedeme zpátky, tak nás mají J. Dojíždíme k přehradní hrázi, která je vlastně vodní elektrárnou a chvilku pozorujeme, jak na hráz naráží vlny a voda se přes hráz stále lehce přelévá, tak trochu psycho, ale asi to je OK. Jelikož máme chuť na kafíčko, něco sladkého a malou ochutnávku vína, tak obracíme a pádíme do vinařství. Dojde na vše kromě medu J a nakonec i kupujeme lahvinku vynikajícího Riselingu s sebou. Po asi půlhodinové přestávce na občerstvení, jedeme zpět přes městečko Duntroon, kde je hned u cesty Fosil centrum se strašně příjemnou babčou, která zná Českou republiku a tvrdí nám, že u nás i byla. Je super, protože nás provází osobně a můžeme si dokonce vzít do ruky kosti vyhynulého ptáka Moa a vůbec téměř jakýkoli artefakt, jak nepředstavitelné někde jinde. No paráda, hned člověka vlastně baví procházet jinak hromadou šutrů a kostí. Jo a vrchol má přijít, na konci je speciální místnost s několika šutráky (pískovec), které obsahuji skutečné fosilie (lastury apod.), které si můžete vlastnoručně vydlabat speciálním dloubátkem a co víc, můžete si je i odnést. Odcházíme bohatší o jednu lasturu starou kolem 25 milionů let, jak nám ochotně sdělila naše průvodkyně, jinak pokladní. No a navíc jsem si tu lasturu sám vyškrábal z usazenin, no naprostá bomba !!!
Jen kousek zpět od centra je odbočka na Eartquacke Rd (pozor hledej odbočku na McKellar Rd, která je značeny i na hlavní cestě) a jedeme po této nejdříve standardní, ale potom už opět prašné a kamenité cestě k dalšímu naleziště fosilií, tentokrát v přírodě. Když už máme pocit, že jsme zabloudili (asi tak 5 kilometrů po „polňačce“), tak je před námi několik skalními útvary, které jsou zjevně hodně staré. Hned u standartního chráněného vstupu přes plot se dozvídáme, že oblast je nebezpečná a je třeba se chovat velmi obezřetně, takže Lenka nejdříve sabotuje vstup, ale nakonec je ráda, že se na malý kopeček vyškrábala. Sice ještě není úplně OK, ale zjevně se zdravíčko vylepšuje a kondice se vrací na původní hodnoty J Je zde ve skále fosilie velryby, tedy části, ale i tak je to zajímavé a stojí za to absolvovat tu trochu dobrodružnou cestu po Eartquacke Rd.
Den už se posunul do pozdního odpoledne, takže nabíráme směr domů, ale cestou má Lenka výborný nápad, že někde v obchodě koupíme zeleninový salát, tuňáka a dáme si večeři na pláži hned vedle Moeraki Boulders. Původně do toho bylo začleněno i sledování tučňáků, ale to nevyšlo, ale věříme, že budeme mít ještě šanci to napravit následující dny na jihu. Nápad realizujeme na pláži se zapadajícím slunce přímo v písku a je to fakt super. Teď už je tma jak v pytli, proto bereme směr Riverside Haven Lodge&Holiday Park a musíme ještě zaplatit za ubytování, protože jim nefungoval při příjezdu terminál. Teď sice stávkuje jedna karta, ale druhou to napravíme, takže je vše OK. Ještě píšeme pohledy, abychom je nepředběhli, ale protože tu budeme ještě asi 10 týdnu, tak to snad bude v pohodě J. Zítra tedy dále na jih a už se těšíme na výlety, které tam máme v plánu.
DEN 12 – pondělí 7.3.2016 – cesta do Invercargill s návštěvou Dunedin
Tentokrát vstáváme do lehce uplakaného rána, ale nevadí, na cestu to bude super, než ty pařáky co byly poslední tři dny. PO cestě musíme ještě vyřídit jednu „nepříjemnost“ na kterou je třeba si dávat pozor. V sobotu jsme museli tankovat a přes víkend jsou čerpací stanice dost často bez obsluhy s platbou kreditní kartou, což samozřejmě není problém, ale je zde jeden malý háček. Dost často si pumpa strhne depozit ve výši 150 NZD bez ohledu kolik tankujete. My jsme to zjistili náhodou při kontrolu odepsaných částek z kreditní karty na internetu. Trochu nás to rozladilo, protože jsme tankovali asi jen za 40 NZD a nevěděli jsme, co to má znamenat. Naproti pumpě je obchod, kde nám paní prodavačka ochotně napráskala majitele, jméno, kde ho najdeme i telefon J. Borec byl v pohodě a vše nám vysvětlil, že do 2-3 pracovních dnů banka strhne jen reálnou částku a zbytek vrátí na účet, tak uvidíme. Asi ta 30-ti letý borec, který kromě jiného provozuje restauraci přímo na Moeraki Boulders, ještě laškoval, že je dobré, že jsme mu nepřijeli dát na budku J Tak uvidíme ve středu, zda nekecal s tím vyúčtováním.
Teď už zpátky na cestu, frčíme do Dunedin, který je asi 80 kilometrů a prvním cílem jsou Čínské zahrady, kterou jsou v centru. Parkujeme hned vedle a jde si je projít. Potom využijeme jejich bezplatného parkoviště, auto necháváme na místě a jde projít centrum města a samozřejmě musíme navštívit jednu z atrakcí Dunedin, a sice budovou nádraží. V budově sídli kromě jiného i galerie a síň slávy NZ sportu, vše jen tak zběžně procházíme, samozřejmě provádíme fotodokumentaci, to musí být a přes haxagon míříme zpět k autu. Po cestě však ještě zapadneme do jedné z nespočtu japonských restaurací (nevíme, proč zrovna japonské restaurace jsou zde nejpočetnější) a dáváme si celkem obstojné sushi.
Tak a už sedíme v autě a míříme na jih, hned za Dunedin odbočujeme z hlavní silnice č. 1, která by nás dovedla až na místo, ale po Hw č.1 jezdí jenom KING a nebo Láďa s autobusem. Jenže mi chceme taky ještě vidět pěkné výhledy na moře, takže směřujeme na Southern-Scenic route, která vede tu více a tu méně po pobřeží, přes Waldronville, Ocen View, Brigton kolem jezera Waihola na město Balclutha. No panoramata, že to nevymyslíš, po kopcích se střídají stovky, co stovky tisíce ovcí, které střídají stáda krav, lam a jelenů. No samá divočina, kam se podíváš a ty odstíny zelené, to je masakr. Bohužel stále trochu mží, tak je třeba jet opatrně, trochu to klouže a hlavně vše je v oparu. Ani to nám neprání pokračovat po vedlejškách a směřujeme na Kaka Point (nezaměňovat za kakat, i když jsou momenty, kdy je to fakt blízko, no dále více). Pokračujeme na Owaka a vše je idilické, i když zjišťujeme, že zařadit kompletně všechny vyhlídky bylo fakt dost ambiciózní, abychom dojeli normálně do Invercargill J. Nezdá se to, ale je to daleko a cesty nejsou úplně Hw č. 1, ale tu jsme přenecali Láďovi s autobusem, jak už jsem psal.
No a ten právy hardcore má teprve přijít, přijíždíme po už tak prašné cestě k mostu a co čert nechtěl, ten je až do 30. dubna v rekonstrukci, takže odbočka vpravo na polňačku a jedeme. Po několika kilometrech malinko propadáme beznaději, protože potkáváme auta, která nás před několika minutami předjížděla, když jsme přemýšleli, kudy to vezmeme dále, na cestě zpět. No říkáme si, že to ještě zkusíme, ale trochu nás přemáhá skepse. Nakonec vydržíme a ani nevíme po kolika kilometrech a odbočkách jsme zpátky, tak trochu v civilizaci. Projíždíme přes národní park cestou Waikawa Valley a kilometry do Invercargill začínají na navigaci i ubývat, a to dnes nebylo stále J. Tak a vjíždíme do města, navigace nás neomylně, sice trochu podivnými kličkami dovede až hostelu 45 on Avenal Motel, 45 Avenal Street, 9810 Invercargill, kde nás vítá rozesmáty maorský stařík. Vybalíme a jdeme se ještě kouknout rychle do Queens park, který máme jen asi pět minut od bydlení. Na okraji parku je také I-site (samozřejmě už zavřené, protože je sedm večer)a taky golfové hřiště J. Detaily moc nezjišťujeme, protože stále lehce mží. Dneska si chceme dát nějakou dobrou večeři, tak jdeme hned vedle hostelu do Buster Crabb, kde se bezvadně nadlábneme, sice to není úplně levné, ale cena je vyvážena zážitkem. Tak jde se spát, protože zítra nás čeká výlet na Stewart Island a musíme se brzo ráno přesunout ještě do přístavu Bluff, odkud nám jede loď na ostrov. Zítra doplníme informace z výletu.
DEN 13 – úterý 8.3.2016 – Stewart Island
Při ranním vstávání nás trochu přepadá obava, že to bude náročné, protože celou noc foukalo, až to málem odneslo celý hostel, což ráno stále pokračuje, je kolem 10 stupňů a drobně prší. Tak to bude mazec, ale my jsme připraveni, takže bereme adekvátní oblečení a nebojíme se ničeho nic, sedáme do našeho mazlíka a vyrážíme směr Bluff. Je to de facto nejjižnější místo kontinentálního Nového Zélandu (no to je vlastně úplná blbost psát kontinentálního NZ, když jsou to ostrovy J), ale věřím, že je to k pochopení. Přístav nacházíme naprosto v pohodě, protože je to značené i pro analfabety (obrázky JJ) a přímo v přístavu je i informační kancelář a místo kde odjíždí trajekty na Stewart Island.
Nevím, zda na okraj, ale spíše asi důležitá informace. Cesta trvá asi hodinu a je to pěkný masakr, vlny jsou několikametrové, a pokud má někdo problém s mořskou nemocí, tak doporučuji zvolit sice dražší, ale asi klidnější cestu, kterou je letadlo s Invercargillu (cca 20 minut). My jako zkušení mořští vlci jsme v pohodě, ale hned vedle nás si velmi distingovaná dáma několikrát uplivla do papírového sáčku, které jsou pro jistotu před každým sedadlem. Ještě hůře dopadl asi tříletý chlapeček, který si bohužel nablil i do botiček, na maminku a tak všeobecně kol a kol, nakonec obsluha přinesla velký černý pytel a chvilku to vypadalo, že je přímo na toho chlapečka JJ. Nakonec to přežil, ale určitě už se moc těší na cestu zpátky.
Přistáváme v přístavu Oban (je zde i informační centrum a odjíždí zde všechny spoje), máme si hoďku a půl čas, takže se projdeme po pláži kousek od přístavu, kde nás po cestě zpátky přepadla bio-hazard kontrola, tady pravděpodobně to tak bylo. Hejno asi pěti slepic nás pronásledovalo asi dvě stě metrů, dokud jsme jim neukázali podrážky bot, a když zjistili, že se tady nedá noc sežrat, tak nás nechali. Nastupujeme na další loď a odjíždíme na Ulva Island, kde máme krátký tripík po původním lese NZ i s průvodcem. Už po cestě tam nás čeká neuvěřitelný zážitek a sice doprovod hejna Albatrosů, který letí v bezprostřední blízkosti lodi (už kolem trajektu z Bluff jsme je viděli, ale….), takže si na ně může člověk skoro sáhnout. Ta ladnost letu a naprosto dokonalá letecká akrobacie je fakt neuvěřitelná, přitom vypadají jak dopravní letadla. Naflákám asi 100 fotek, tak doufám, že něco vyjde. Procházka po ostrově je zajímavá a vidíme spoustu endemického ptactva a průvodce je fakt znalec prostředí, takže nás umí upozornit na zajímavosti dostatečně předem, no paráda. Vracíme se zpět do přístavu Oban a to právě včas, abychom se mohli vrátit do Blaffu. Cesta zpět opět ve vlnách trvá zase hodinu, tentokrát je chudší o atrakci s pytlíky, takže nuda a jsme na místě.
Město Bluff je vyhlášeno jednou, fakt světoznámou komoditou, kterou jsou ústřice. Proto nezaváháme, kupujeme si jen tak na první ochutnání jeden tucet a už valíme zpátky na ubytování. Tedy se zastávkou na Stirling Point, protože to nejde vynechat, to bychom tu ani nebyli, je to konec Hw. č.1, která vede de facto celým jižním ostrovem a na konci je speciální sloup s ukazateli světových velkoměst a vzdáleností k nim. No „povinnostem“ bylo učiněno za dost a teď rychle na hotel a bude degustace ústřic, samozřejmě s novozélandským vínečkem, no ňam, ňam. Pokud pojedete do města Blaff v rozmezí březen-srpen (ústřicová sezóna), tak určitě neváhejte, a ty ústřice si dejte.
Pomalu se blíží konec druhého týdne naší výpravy, kurňa ten čas ale letí, to snad není ani možné, ale ještě máme dost času na další zážitky, tak pro dnešek se loučíme a pokračování už zítra.
DEN 14 – středa 9.3.2016 – cesta do Te Anau Down po Southern scenic route
Ještě ke včerejšku, my jsme vlastně včera byli úplně nejjižněji, jak to jde, tedy pokud nepočítám Antarktidu, no super a teď už na sever.
Dnešní vstávání má tak trochu jiný nádech, protože budeme opouštět úsek cesty, který byl ve všem nový, tedy až na včerejší návštěvu městečka Bluff a Stirling Pointu, a vyrážíme na úsek, který už jsme probádávali před šesti lety. Tak jsme tak trošičku napjatí co nás čeká, co si budeme pomatovat, co vůbec a hlavně samozřejmě zařadíme minule nenavštívená místa. Máme totiž výbornou mapičku, kterou jsme si nafasovali včera v kanceláři před odjezdem na Stewart Island a ta je super podrobná a ještě tam je spousta komentářů. Vlastně se celá věnuje Southern Scenic route, která vede už z Dunedin přes Baluclutha, The Catlin, Invercargill dále na západní pobřeží až do Queenstownu a měří celkem 925 kilometrů. Ráno ještě jedeme k i-site hodit pohledy a už to otáčíme směr Te Anau, kde už budeme jen kousek od dnešního cíle, kterým je Fiorland National Park Lodge, 2681 Te Anau-Milford Sound Higway (SH94), 9679 Te Anau Downs.
První zastávkou, jen kousek od městečka Riverton/Aparima , navíc hned u hlavní cesty, je Taramea/Howells Point přístupná po Rocks Highway (tady opravdu použití Hw je dost nadnesené, ale bylo a určitě bude i hůře J). Výhledy na tříštící se ranní (rozuměj dopolední, je kolem 10:00) příboj o masivní skály jsou fakt energeticky dost vydatné. K tomu ještě úspěšný „lov“ na pláži, kde Lenka našla PAUA mušle, tedy prázdné, ale i tak moc pěkné. A už se blíží první místo, kde jsme se stavovali i minule a jeto pláž Colac Bay a zde se nic nezměnilo, zase vlny a vlny a vlny kam až dohlédneš, ale je to super takhle se dívat do té masy vody. Místo je velmi oblíbené vyznavači vodního klouzání na čemkoliv, dneska jsme tu asi moc brzo, takže vidíme pouze jednoho maníka na kaytu (tedy myslím, že to tak je správně, prostě borec na prkně se nechá tahat padákem J) a jednoho na prkně, ale ten zatím marně čeká na pořádné vlny. Já tedy nechápu co mu na těch mamlasech, které dopadají na pobřeží, nestačí, ale nejsem surfer J. Na pláži na divocha na prkně čeká jeho věrný přítel hafík, který se okamžitě kamarádí s Lenkou. Dále trasu prokládáme, doplňujeme, novinkou, kterou jsou Cosy Nook opět celkem nedaleko (cca 3 kilometry) od hlavní cesty a hádejte co je vidět. No jasně zase příboj, zase skály a oceán. Musíme si tuhle stranu ještě užít, protože teď už jsme více na západním pobřeží jižního ostrova a chceme si ještě řádně zafixovat podobu toho východního, i když teď už je to vlastně jižní. Sakra, nějak se do toho zamotal, ale myslím, že je to srozumitelné, prostě jsme jeli na jih po východním pobřeží, teď se otáčíme po spodní hraně (jižní J!!!) jižního ostrova a za chvilku pojedeme po západním pobřeží na sever. J Teď ještě návrat na místo činu, kterým je Monkey Island, který má takovou zvláštnost, že je v určitou denní dobu přístupný suchou nohou z pobřeží, ale většinu dne se tam nedá dostat přes vlny a příboj. Minule jsme si na něho mohli vyšlápnout suchou nohou, tentokrát však je to úplně jinak. Suchá noha nám málem nezůstala ani na pláži, protož jsme malinkou podcenili vlny, která zalívají pláž a bylo to o fous, ale v pohodě.
Za městečkem Orepuki sjíždíme na pláž Gemstone Beach a světe div se zase vlny, zase skály, možná už trochu fádní J, ale nás to pořád baví, takže se za chvilku na to zastavíme ještě na vyhlídce s výborným názvem McCrackens Rest, přičemž krakena vyhlížíme marně, ale vln opět dost a dost. Je tak nějak kolem jedné odpoledne, takže možná by to chtělo něco do žaludku a to nejen nám, ale „nenažraný“ mazlík opět vyžaduje svojí dávku benzínu. Natankujeme plnou a míříme do Cafe yesteryears museum v Tuatapere, abychom natankovali i sebe. Obsluhuje nás bezvadná babča, která tam vyrábí neuvěřitelné domácí koláče na všechny možné způsoby a to jak slané, které jsou zde velmi populární, tak sladké a taky mají dýňovou polévku. Jééééé ta je luxusní, no dobrota k neuvěření, dáváme ještě kávičku a pokračujeme v cestě. Tedy ještě procházíme část podniku, která je muzeem, a kromě jiného tu hraje starý gramofon s fakt ještě vinylovými deskami a fláky z fakt let včerejších J.
Jen kousek za městečkem Tuatapere je odbočka na nejhlubší jezero NZ, kterým je Lake Hauroko, ale asi ho budeme muset nechat na příště J, protože „zajížďka“ 34 kilometrů tam a po stejné cestě i zpět nás moc neláká. Asi škoda, ale máme v plánu ještě jiná jezera, která možná nebudou tak hluboká, ale o to krásnější, snad. Za chvilku už zastavujeme u Clifton Suspension Bridge, který je dnes už jen atrakcí na procházky, ale původně byl nejdelším dřevěným mostem NZ, přičemž byl postaven už v roce 1898. Abychom dnes ta jezera úplně nezanedbali, tak zařazujeme Lake Monowai, kde byla vybudována první hydro-elektrárna na území NZ. Až mi začíná být podivné, že tady v regionu mají všechna nej, ale proč vlastně ne, vždyť je to pěkné být nej J. K jezeru je to jen 12 kilometrů, ale pozor pozor opět naše známe a oblíbené prašné a kamenité cesty. Tentokrát sice po rovině, ale o to více jedete po roletě, takže zuby mi budou klepat možná ještě zítra. No co, když už jsme nabrali kurz, tak jedeme statečně až k jezeru. Odměnou jsou krásné výhledy a opravdu malá vodní elektrárna, která však nijak neruší ráz přírody, ba naopak je její součástí. Na parkovišti přímo u jezera je několik kempařů s obytňáky (nevím, jak je sem dostali), ale i pravověrných borců se stany. Moc je nechápu, protože během pár minut, které zde strávíme, nás objevili ty jejich „kousací“ mouchy, které nás vytrestali už před šesti lety. No tentokrát zdrhnout stačíme a moc nás nepokousají, ale pokud ty borci nemají správný repelent tak o objemu jednoho až dvou barelů, tak tam ráno budou asi jen ohlodané kosti. To my ale už nezjistíme, protože se po polňačce, tedy polňačka je v tomto případě hodně nadnesené, protože je to roleta, se vracíme zpět na hlavní cestu. Přes Manapouri, které je výchozím místem na výlety do Doubtful Sound, míříme na Te Anau, kde jsme měli ubytování v roce 2010. Letos to však není naše cílové místo, protože zítra jedeme na výlet lodí do menšího ze dvou turisticky organizovaně navštěvovaných fjorů, kterým je Milford Sound a chceme to mít co nejblíže, proto jsme zvolili ubytování na břehu jezera LakeTe Anau v městečku, nebo spíše osadě Te Anau Down, která je poslední základnou před Eglinton Valley na jehož konci je MIlford Sound, výchozí místo do stejnojmenného fjoru. Před odjezdem z Te Anau ještě dotankujeme plnou nádrž (sice nám moc nechybí), což je velmi důležité, protože dalších 110 kilometrů nenarazíte na žádnou pumpu, a to se musíte i vrátit stejnou cestou J. Takže cestovatelé pozor, určitě nevyrážet s poloprázdnou nádrží, to by nedopadlo dobře.
Je přibližně pět hodin odpoledne a my parkujeme u motelu, je to opravdu takový vesnický motýlek především pro baťůřkáře, což mi sice úplně nejsme, ale vzhledem k tomu, že zde potřebujeme jen přespat, jinak budeme zítra celý den na výletě a pozítří ráno zase jedeme dál, tak je to snad dobrá volba. Malinký zádrhel na začátku, tedy na recepci vše úplně v pohodě, dostáváme instrukce a klíče, ale když přijdeme na pokoj, tak zjišťujeme, že nějak nestihli pokoj připravit. No co žádný stres, jdeme se domluvit a mladá recepční se omluví a osobně jde pokoj připravit, přičemž nás požádá o 20 minut. Jako omluvenku nám dá dva kupóny po 5NZD na přístup k internetu, protože jinak je to tu fakt vystrkov a není tu žádný signál. Tak, je něco málo před půl šestou a už bydlíme, takže pohodička, pokoj je malinký, ale jak jsem psal pro náš účel OK. Teď nás ještě čeká první praní, protože právě dnes končí druhý týden a je třeba oživit šatník. Prádelna je hned o tři pokoje od našeho, takže navršíme svršky J do pračky a jupí už to sviští. Za hodinku je vypráno, tak ještě usušit a budeme zase jako ze škatulky. Dneska jsme nějací unavení po těch všech přívalech energie na plážích a zítra budeme muset vstávat časně, takže se asi brzo uložíme ke spánku, každopádně výhledy z okna jsou úchvatné, přímo na jezero Te Anau a kopce Fiorlandu za ním. Na mapě píšou, že se jmenují Stuart Mtns a Franklin Mtns, tak to asi bude pravda a vystupují přímo z jezera, po kterém běží vlny vyvolané celkem svěžím větrem. Pro dnešek asi všechno, zítra se Vám „ozveme“ po návratu z Milford Sound, tedy pokud neztroskotáme J, což se věřím, nestane a bude zase o čem psát. Na stejném výletě jsme byli i v roce 2010, tak uvidíme, jaké bude srovnání.