TÝDEN č. 3 (10.-16. 3. 2016)
DEN 15 – čtvrtek 10.3.2016 – Milford Sound – Nature Cruise
Začínáme třetí týden naší výpravy, sice nikoliv dle kalendáře, protože je teprve čtvrtek, ale je to patnáctý den. Celou noc se ženili čerti, strašná průtrž mračen a velmi silný vítr. Máme trochu obavu, zda nebude problém se vůbec na Miford Sound dostat, protože je tam několik míst, kde může být problém. Navíc už včera večer, když jsme se přesouvali z Te Anau do bydliště, tak svítila na výjezdu z města informace, že úsek kolem Hollyford River je uzavřen. Ten sice nepotřebujeme, ale uvidíme. Vyjíždíme s dostatečným předstihem kolem půl osmé a už frčíme, přičemž nás provází blesky a průtrž mračen, proto teď ráno mineme opravdu úchvatné místo, kterým je Mirror Lakes,, kde se stavíme odpoledne, snad. Asi tak po 30 minutách dojíždíme kolonu, kde vpředu bliká žluté auto silničářů, což nevěstí nic dobrého a obavy se naplňují. Na silnici jsou popadané stromy, takže zatím pauza, která však trvá „pouze“ asi 40 minut a jsme vypuštěni dále. Lenka to využila ještě k lehkému dospání posledních snů a teď už sleduje co se děje kolem a není to žádný med, pokračuje průtrž mračen a blesky k tomu, navíc je tma jak dost pozdě večer. Ujedeme asi 3 kilometry a další blikači, kteří nás otáčejí. Musíme se vrátit asi tak o kilometr mimo les, protože hrozí padající stromy. Celá kolona se poslušně otáčí s námi de facto v čele, protože původně jsme byli na chvostu. Přijíždíme k mostu přes Cascade creek a přímo u mostku zastavuje hned na kraji, kde nejsou v dosahu žádné stromy J, na druhou stranu jsme přímo u potoka, který je zatím v pohodě. Náš mazlík přestává zvládat neutuchající proudy vody z nebe a ze světýlka u zpětného zrcátka začíná srčet voda, asi kolem antény. Takže déšť, ne déšť vylézám z auta a omotávám spodek antény nějakým igelitovým pytlíkem, v které, jsme měli jablka. Voda do auta už jen kape, přesto jí Lenka jímá do pet lahve. Fakt zážitek. Když už jsem venku na dešti, tak se jdu vrchního silničáře zeptat, zda je nějaké prognóza a jeho odpověď „uvidíme“ mě totálně odzbrojí a vlastně spíše pobaví. Odcházím do auta s vírou, že po otevření dveří na mě nevypadne utopená Lenka, což se nestane, takže v klidu čekáme další asi tak hodinku na něco pozitivního. Je krátce před půl jedenáctou a my jsme měli právě vyrážet na projížďku. Stejný osud má samozřejmě několik desítek dalších lidí v okolních vozidlech. Najednou jako když utne a někdo nahoře vypne to splachování a nebe se začíná rozjasňovat. Přichází informace, že tak do 30 minut bude možno vyrazit dále. A skutečně něco málo po jedenácté hodině se celá kolona dává do pohybu a za už jasného počasí dojíždíme do Milford Soundu kolem oběda, přičemž cestou kolem silnice proudí potoky vody a ze skal kolem se valí menší i vetší vodopády. Na informacích zjišťujeme, že není žádný problém změnit čas odjezdu, vše probíhá v klidu a organizovaně, dostáváme nový čas odjezdu 13:40. Jelikož máme dostatek času, tak jdeme dát něco na zub, protože ráno jsme ani nesnídali s tím, že posnídáme po dojezdu na místo J . Sice máme zaplacený oběd i na lodi, ale hlad nás přemohl a taky to čekání bylo fakt vyčerpávající, ale protože nikdo neprudil, tak to člověk absorboval tak nějak lépe.
Čas odjezdu je zde, máme dost velkou loď, takže bude pohodlíčko, ale bohužel zase začíná poprchávat a zvedat se vítr. Průvodce nám říká, že jsme šťastní turisté, protože nad ránem byl velmi silný déšť, jako bychom to nevěděli J, takže bude opravdu spousta vodopádů. Milford Sound má totiž jen tři stálé vodopády, ale dnes jich jsou desítky nebo spíše stovky, voda se valí z každé pukliny a z každé skály. I průvodce je u vytržení, takže to asi je opravdu mimořádné, jen díky silnému větru a stálému dešti nejsou moc ideální podmínky pro focení, ale i tak mlátíme jednu fotku za druhou, snad něco vyjde. Musím v pravidelných intervalech odbíhat čistit čočku od kapek vody, ale je to téměř nadlidský úkol udržet čočku čistou.
Celá cesta je super a průvodci se nám snaží cestu doplňovat spoustou informací, takže se dozvídáme například i to, že dnes v noci měly poryvy větru i 160 km/hod, teď je to trochu méně, ale i tak to není moc příjemné, ještě že je možno se i schovat do bezpečí kryté kabiny, takže kolem 16 hodiny přistáváme bezpečně v přístavišti a už míříme k našemu vozítku.
Cestou zpět samozřejmě zastavujeme u atrakce Homer tunel, který je asi tak v polovině cesty mezi Te Anau Down a Milford Sound. Obvykle jsou zde horští papoušci Kea, kteří jsou ukřičení a neskutečně oprsklí. Minule, když jsme tu čekali na průjezd tunelu, tak se nám snažili rozebrat stěrače. Tentokrát jsme bohužel na žádné nenarazili, takže trochu zklamání. Pouze jsme je slyšeli skřehotat někde v horách nad námi. Blížíme se k Mirror Lakes, kde se zrcadlí horské hřebeny na hladině jezera, jen dnes s ohledem na vítr není hladina úplně klidná, takže efekt zrcadla není úplně dokonalý, klidnou hladinu čeří ještě hladové kačeny. Samozřejmě děláme nějaké fotky, které nakonec i trochu vyjdou a už směřujeme na ubytko. Ještě jedeme do Te Anau (vzdáleno asi 28 kilometrů) na kukačku a připomenutí, kde jsme byli minule. Některá místa poznáváme hned, některá ani ne, no více jak pět let je dlouhá doba. Znovu si jdeme prohlédnout 3,2 tuny vážící jadeitový kámen, který je v místní prodejně výrobků z tohoto materiálu a nabíráme z něho něco málo energie, zbytek potom v místní „picošce“ J a už valíme do hajan. Ještě přebrat fotky, napsat zápisky z dnešního cestování a šup pod deku. Zítra kolem jezera Wakatipu, přes Queenstown do města Cromwell, které bude na další 4 dny naším domovem.
Dnešní počasí bylo opravdu extrémní a přesvědčilo nás, že se zde může změnit vše během pán hodin úplně o 180 stupňů. Taky si člověk uvědomí svojí malost v porovnání s tím, co umí vytvořit příroda a přesto se nám jí daří ničit čím dál intenzivněji a rychleji, hold jsme „páni tvorstva“. Něco málo zamyšlení na závěr dnešního dne. J
DEN 16 – pátek 11.3.2016 – do Cromwellu kolem jezera Wakatipu a přes Queenstown
Dnes nás čeká přesun kolem Eyre Mountains park a následně jezera Wakatipu do našeho nového lokálního domova ve městě Cromwell, kterým bude na nejbližší tři noci Central Gateway Motel, 67 Inniscort Street, 9310 Cromwell. Ráno vstáváme do dne zalitého sluncem, ó jaká změna proti včerejšku, dáme něco málo cereálií k snídani a hodláme pokořit posledních 170 kilometrů Southern scenic route. Cesta ubíhá po silnici číslo 94 jako po másle. Ještě se stavujeme hned za Te Anau na mechové procházce, potom projíždíme Mossburnem a už se blížíme k odbočce na Hw č. 6, která nás dovede až na konec Southern scenic route těsně před Queenstownem. Odbočka je v malém městečku Five Rivers. Cestou jsou nějaké lookouty, ale jinak nic zajímavého J, tedy z pohledu oceánu. No má to logiku s ohledem na to, že jedeme do vnitrozemí a na oceán na západním pobřeží narazíme někdy během pondělí, až budeme pokračovat dále na sever. Na jižním cípu jezera Wakatipu je město Kingston, které nás nechává klidnými a pokračujeme dále po pobřeží jezera až do Franktonu. Zde bychom měli odbočit doprava na Cromwell, ale protože nás láka de facto hlavní město regionu, kterým je Queenstown, tak neposloucháme kámošku navigaci a pádíme z kopce dolů do města. Parkujeme na skoro stejném místě jako před pěti lety a musíme konstatovat, že město se moc nezměnilo, i když zde právě dostavují nějaký nový hotel přímo v centru na pobřeží, ale není to nijak rušivé. Procházíme centrum města, kde právě probíhají nějaké trhy nebo spíše prezentace místních umělců, kteří zde prodávají opravdu úplně všechno a je to fakt zajímavé, do toho hraje kapela ve složení saxofon, kytara a klávesy a je zde výborná nálada. K molu právě přiráží kolesový parník Earnslaw plný turistů s fotoaparáty (hádejte, odkud jsou), kteří se vyřítí na břeh a fotí a fotí a fotí, takže rychle někam do ústraní, ideálně si dát něco k jídlu, protože je kolem jedné odpoledne. Je to trochu zvrácené, asi nás nakazili ty turisti, ale jdeme na asijské nudle J, které jsou však celkem dobré. Trochu je vychodíme a už se valíme do cukrošky Patagonia chocolates, které jsme neodolali ani minule a nelze jí minout, protože je hned u parku v přístavu. Dáváme si dvakrát kávičku a hlavně jejich vyhlášené a neuvěřitelné zákusky (viz fotodokumentace J), které se nedají skoro ani dojíst. Všude kolem poletuje spousta vrabců, kteří čekají na každý drobek. Vůbec Queenstown je asi také městem ptactva, protože je tu spousta racků a kachen, takže také retrospektiva na minule, kdy jsme krmili racky na pláži a připadali jsme si jako ve filmu Ptáci od Hitchcocka. Tentokrát nejsou tak „agresivní“, respektive jejich zájem upoutala asijská slečna, která mezi nimi pózuje a pobíhá J. Balíme fidlátka, sedáme do mazlíka, kterého zase dokrmíme a jedeme ještě do městečka Arrowtown, vyhlášeného to hnízda zlatokopů, no a to si nemůže Lenka nechat ujít. Také tady potkáváme nějaké zlatokopky , tady jezdí na koních J. Procházíme „staré známe“ obchody, a když se vracíme k autu, tak náhlý poryv větru zvedne asi tunu prachu a pěkně nás nakrmí. Tak snad bude obsahovat aspoň zlato, aby stoupla naše cena J. Jedeme přes město Gibbston, oblastí Gibbston Valley, která je jedním slovem vinařská, na což při vjezdu upozorňuje i náležitě velká informační cedule. Už se těšíme, jak budeme ochutnávat místní dobroty. Konečně dojíždíme na místo a vítá nás velmi srdečný pan domácí, náš apartmán je krásně prostorný a čistý, takže myslím dobrá volba. Jedeme se podívat po městečku, kterému na příjezdu vévodí plastika ovoce u místního obchodního centra, protože kromě vína je zde i oblast jablek, broskví a vůbec ovoce, no pravděpodobně ráj na zemi. Nakupujeme proviant a kromě jiného i „materiál“ na grilování, protože hned u apartmánu máme gril, který je nám plně k dispozici. Materiálem jsou v tomto případě velmi dobře vypadající klobásky a především tři kousky mladého jehněčího masa, které se úplně usmívají, když jdeme kolem pultu. Jedeme, co jedeme, doslova frčíme, „domů“ a já jdu hned rozehřívat gril, abychom si mohli vychutnat masenko, Lenka mezi tím chystá zeleninový salátek, to pro vyváženou stravu. Tak a je hotovo a očekávání je naplněno na 1000%, je to fakt dobrota. Zítra budou ještě klobásky, no opravdu ráj na zemi. V televizi běží rugby, pivko v lednici, tak co více J Zítřejší plán je ještě otevřen, ale pokud vyjde počasí a věříme, že jo, tak se projedeme kolem místních jezer (tedy asi ne úplně kolem, protože jsou dost velká) Wanaka a Hawea, taky možná nějaké rýžování zlata J a vůbec víkendový veget.
DEN 17 – sobota 12.3.2016 – okolí Cromwellu – jezera Wanaka, Hawea a jiné atrakce
Začínám obdivovat autory seriálu Simpsonovi, protože vymyslet každý den „originální začátek“ se zda jako nemožné, ale asi se tím nebudu nijak trápit a budu doufat ve schovívavost čtenářů tohoto zápisníku z cest. Ranní rozbřesk ve měst ovoce Cromwell je tak trošku chladnější, ale nebe je rozjasněné, kéžby bychom měli tak rozjasněné tváře každou minutu každého dne, teď myslím obecně lidstvo J!!! Před odjezdem z města se ještě stavíme na břehu jezera Dunstan, které máme asi tak 5 minut volnou chůzí, vozidlem jsme tam, že se ani nestačíme připoutat (myslím ne k sobě, ale bezpečnostními pásy JJ). Pohled na naprosto klidnou hladinu jezera, kterou brázdí nějaký človíček na kayaku nás naladí do extrémně pozitivní nálady a můžeme tak začít dnešní cesto po blízkých jezerech Hawea a Wanaka. Cesta do města Wanaka trvá asi tak 40 minut a za čilého provozu, protože je to hlavní tepna na západní pobřeží, jsme tam bezpečně někdy kolem deváté ráno. Prvním cílem je východní pobřeží jezera Hawea, které je tak trochu divoké, což se vzápětí potvrzuje. Projíždíme městečko Lake Hawea, tedy spíše osadu a míříme na Gladstone. Z centra Lake Hawea je to asi tak 3 kilometry po asfaltové silnici po ulici Cemetary road (název nás měl varovat J), potom už začíná Gladstone road, která je už naší starou známou kamenitou cestou, tentokrát obohacenou i o brody, což zjišťujeme velmi záhy. Přejíždíme první tři brody úplně v pohodě, protože jsou zrovna vyschlé, čtvrtý už má nějaké náznaky vody, ale stále je to úplně v pohodě. Projíždíme opravdu hodně kamenitou cestou a navíc někdy dost příkrými sjezdy nebo naopak stoupáními, ale mazlík to dává s přehledem. Po cca 12 kilometrech fakt husté jízdy míjíme Dingleburn point a pokračujeme v krasojízdě. Blíží se pátý brod a ten se stává „osudným“, protože je sice vyschlý, ale plný kamenů, které fakt nejdou přejet, a to jsme to zkoušel JL. No co viděli jsme toho hodně, taky jsme fotili, i když jsme doufali v trochu lepší světlo a Lenka plánovala i malování, ale na to nepřišlo, protože světlo nebylo to, které vyvolá všechny můzy J. Otáčíme a směřujeme zpátky do civilizace, kde jsme kolem jedenácté hodiny a přemýšlíme, zda podnikneme výpravu mezi jezera Hawea a Wanaka, nebo se vydáme na západní pobřeží jezera Wanaka směrem na Glendhu Bay a Mount Aspiring. Vítězí varianta B, protože mezi jezery pojedeme na 100% v pondělí, neboť směřujeme na západní pobřeží stejně jako asi 50% všech turistů zde, ta druhá polovina jede obráceně J. Jinudy to totiž nejde, pokud se posouváte jižním ostrovem ve vertikálním směru.
Projíždíme město Wanaka, kde se právě dnes konají nějaké výroční trhy nebo výstavy typu Flóra Olomouc, v tomto případě tedy Flora Wanaka J, takže město je totálně zasekané lidmi, ale průjezd je úplně v klidu. Za chvilku už jsme na konci města a po pár kilometrech, odhadem asi tak třech, míjíme Glendhu Bay a jako cíl si stanovujeme Diamond Lake. Tohle jezero je jen asi 10 minut chůze od hlavní cesty. No 10 minut je pěkné měřítko, ale je to stále do kopce, takže hodně našlapaných 10 minut J. Nad jezerem je vidět „krásná vyhlídka“, takže jsem vybrán jako zástupce výpravy, navíc dostávám důvěru, abych na ní došel a udělal nějaké pěkné fotky. Je třeba být odvážný, takže prohlašuji, že budu nahoře do pěti minut. V ten moment samozřejmě netuším, že kromě standardního stoupání po prašné cestě mě čeká navíc 248 schodů, každý asi tak o 35 cm, no moc pěkné J. Těsně před, nebo vlastně pod vyhlídkou potkávám vysmáté turisty, ty už jdou dolů, kteří mi sdělují, že vyhlídka je fakt neuvěřitelná, na to s úsměvem J opáčím, že to doufám a dokončuji výstup v čase cca 5 minut, hurááááááá. Tak teď pár fotek i se zbytkem výpravy dole u jezera J a zase zpátky. Cesta dolů už je vlastně v pohodě, pozitivní energií člověka nabíjí, že potkává nadšence, kteří se ufunění hrnou nahoru. Za chvilku už jsme zpátky u auta a jedeme se ještě kouknout na dvojčátka, v tomto případě Twin Falls, které jsou hned opodál. K tomu všemu se ještě nad skalami prohání človíček na křídle a právě přistává. Dalších asi deset jeho kolegů se na let teprve chystá, musí to být zážitek jak prase, ale na to my nemáme ani vybavení a asi ani odvahu, nebo snad…. J. No nic jedeme zpátky směr Wanaka, ale naším dnešním posledním cílem je městečko Albert Town, kde právě dnes probíhá 53. ročník Wanaka rodeo, no a to si nemůžeme nechat ujít. Na místo přijíždíme kolem třetí hodiny a začátek akce je přesně v 15:30, no značka ideál. Začátek jsme samozřejmě věděli, protože jak jsme brouzdali v okolí města Wanaka, tak jsme zaznamenali cedule s informací o rodeu.
Parkujeme hned u vchodu, což bohužel neprojde, organizátor nás posune asi o 100 metrů dále, ale stále to je v pohodě na dostřel vchodu, kde nám zkontrolují baťohy, zda nepašujeme alkohol, sklo nebo nějaké psi, kteří sem mají vstup zakázán. Platíme vlezné 15 NZD na hlavu, škoda, že s sebou nemáme nějaké dva dorostence, protože jsme si mohli koupit zvýhodněnou vstupenku 2+2 za 30 NZD, takhle jsme vysoukli 30 jen za nás dva J. Hned za vchodem, dostaneme (za dobrovolný poplatek do kasičky) program a zjišťujeme, že je fakt hodně nacvaknutý, a že to není nějaké lokální setkání, ale pravděpodobně mezinárodní mistrovství NZ v rodeu (jsou zde zástupci z celého NZ, Austrálie, Kanady a USA). Odhadujeme program tak do sedmi hodin, ale co, nikam nespěcháme. Hned po asi 50 metrech prodávají ty správné klobouky a další vybavení, jako přezky apod., tady však odoláme, ale o kousek dál u stánku s Hot-dog už ne J. Jdeme do sýrového a chilli po 6 NZD, přičemž při odběru objednávky kolem projede kropicí vůz, to aby se tolik neprášilo, a paní za pultíkem vtipně prohlásí „zde jeden chilli se sprchou bez příplatku“. Jdu ještě pro pivo, ale je brzo, takže musím počkat, až akce oficiálně začne. Nevadí, kdo si počká, ten se dočká. Kupujeme speciální akci 4 pack (3+1), což při ceně 5 NZD za kus je značně výhodný J. Lenka na mě kouká jak na alkoholika, že nesu čtyři plechovky (sklo sem nesmí !!!), ale nakonec srkne první rychleji než já J.
Akce začíná a program se plní stejně jako fotoaparát jednou fotkou za druhou, to bude vybírání reprezentantů, ale je to fakt zábava, kterou jsem za svých padesát let ještě neviděl. Možná dalších padesát let ani neuvidím, ale je to super. Nálada v areálu je výborná, všichni se náramně baví za stálého poslechu reprodukované hudby, od country až po AC/DC, takže každý si vybere.
Celý program je naplněn lehce po sedmé hodině a veškeré osazenstvo se v úplném klidu a navíc spořádaně rozchází a rozjíždí do svých domovů, stejně tak mi směřujeme do současného bydliště, kde parkujeme tak nějak lehce po osmé večer. Dneska už večeřet nebudeme, protože při odchodu jsme si dali ještě dva hot-dogy, bohužel tentokrát bez sprchování J, takže není třeba doplňovat další kalorie. Myslím, že lahvinka místního bílého, které jsme včera pořídili, bude dostatečnou večeří J. Zítřejší program je úplně otevřený, ale s vysokou pravděpodobností bude obsahovat rýžování zlata v nějakém zdejším potoce, protože Lenka už se nemůže dočkat a možná dojde i na návštěvu finálového dne New Zealand open v golfu, které je nedaleko (asi 35 kilometrů) od nás, ale to nevidím jako zásadní, samozřejmě na rozdíl od rýžování J. Tak jen doufám, že nám rýžování vydělá na alespoň část nákladu na tuto, nebo další výpravu.
DEN 18 – neděle 13.3.2016 – okolí Cromwellu II – Clyde, Alexandra & grilovačka J
Vstáváme do ranního deštíku, takže se nám ani nikam moc nechce, ale nakonec tak nějak před desátou vyrážíme do místního I-site J, abychom pobrali informace, co se zde dá podniknout v okolí, třeba nějaké rýžování zlata a tak, chtěl bych si to taky zkusit, ale smůla, jsou tu jen komerční místa, kde je to spíše komedie a ne skutečné rýžování. To si holt budeme muset nechat na později a šance ještě budou. Každopádně nacházíme letáček „OLD MOA CREEK GOLD MINING GHOST TOWN“ s podtitulem „Lord of the Rings Film sites“, no a protože to má být tak 35 kilometrů od nás, tak neváháme a vyrážíme. Nějak nevíme, co bylo špatně, ale buď jsme čekali mnohem více, než jednu polorozpadlou chaloupku, nebo jsme to prostě nenašli. Ale letáček je moc pěkný J a scenérie, které jsme potkali po cestě taky super, takže nám to ani zas tak moc nevadí. Směřujeme na město květů, kterým je, Alexandra. Sice tady už je malinko podzim, ale kolem poledne začalo pěkně pařit sluníčko, a je to tak vlastně každý den, takže uvidíme, co bude ještě ke koukání. No zahradnictví tu mají moc pěkné, takže ho důkladně prozkoumáme a ještě pokecáme s panem majitelem o kytičkách, počasí a tak vůbec. Taky proběhne obligátní polední kafíčko se zákuskem, dneska nějaký mrkvový zázrak a druhou volbou je něco tvrdého, kokosového, ale dá se to J. Chvilku posedíme u řeky, kde si místní přijíždějí s gumovými čluny a motorem na odpolední projížďku. Přijíždí starší pár a pán má výborné udělátko, aby nemusel člun s motorem tahat v rukách, tak tam má sklápěcí kolečka, asi to je nějaký místní Béda Trávníček J. Potom už směřujeme na městečko Glyde a cestou se stavujeme přímo u pěstitelů ovoce, a že jich tu je. Kupujeme jablka, hruštičky a úplně rudé blumy, které jsou výborné. Glyde je kromě jiných atrakcí, proslulé především obrovskou přehradou s hydroelektrárnou. Přehradní hráz je 490 metrů dlouhá a celých 100 metrů vysoká, takže mazec. Jezero Dunstan, které vzniklo přehrazením původní řeky, má plochu cca 26 kilometrů čtverečních. Protože zaplavilo valnou část původní starobylé hlavní třídy města Cromwell, tak ty nejcennější budovy byly rozebrány a zase sestaveny kámen po kameni na novém místě a dnes je to taková umělecká čtvrť s prodejničkami a galeriemi, přímo na břehu jezera. Zde vládnou všežravé kachny, které se „vrhají“ na každého kdo jim něco hodí J.
Původně jsme dnes měli v plánu návštěvu golf open New Zealand, který byl jen asi 35-40 kilometrů od Cromwellu, hned poblíž městečka Arrowtown, ale tak nějak se nám tam nakonec nechtělo. Takže jen telegraficky, vítězem se stal hráč z Austrálie Matthew Griffin, který díky jedné ráně pod par (birdie) a zároveň zaváhání (bogye) hráče Hideto Tanihara z Japonska o jednu jedinou ránu! Byl to boj až do poslední jamky, přičemž Japonec vedl celý turnaj, takže tentokrát to nebyl Japonec až na konec J, ale obráceně. Výsledek se dozvídáme po příjezdu od pana domácího, který je nadšeným golfistou a pravidelně hraje na místním hřišti.
Den zakončujeme plánovaným vrcholem J a to je grilování luxusních klobásek, ke kterým Lenka připravila neuvěřitelný salátek z okurek, papaya, cibule, to celé zalité citronovou šťávou a dipem z manga. No sice pekelná kombinace, ale špica. Vše zalito několika pivsony a co dodat. Ještě vše sepsat a taktická příprava na zítřejší přesun směr sever po západním pobřeží. Bude to trochu delší cesta, něco kolem 350 kilometrů, ale věřím, že to společně s mazlíkem dáme.
DEN 19 – pondělí 14.3.2016 – přesun do Franz Josef Glacier po západním pobřeží
Den jak vymalovaný, slunce září a před námi cesta na západní pobřeží jižního ostrova mezi jezery Hawea a Wanaka. Loučíme se s panem domácím, který s úsměvem odjíždí do práce (druhé kromě správy penziónku společně s manželkou), protože má ženu a tři dcery, tak aby to asi utáhl J, jak nám s ústy od ucha k uchu sděluje. Je asi půl deváté a čeká nás 350 kilometrů, takže trochu větší porce, protože s dálnicemi zde není radno počítat. Spíše tak spousta a spousta mostů, které jsou skoro vždy pouze s jedním pruhem, ale provoz není nijak závratný, všichni jsou ohleduplní, takže dohodnout se dá vždy. Lenka připraví cedulky s názvy jezer, to abychom vlastně při přebírání fotek věděli, co jsme fotili J. První je na řadě jezero Hawea, ke kterému přijíždíme již známou cestou asi tak po 40 minutách a zkoušíme odhadovat kam, až jsme se dostali v sobotu po druhé straně jezera. Je to celkem lehké protože se dá velmi dobře rozeznat malá delta řeky Timaru. Snažíme se udělat nějaké pěkné fotky, ale jsme přímo proti sluníčku, takže je to trošku náročnější. Za chvilku už se s jezerem loučíme a přejíždíme úzkým krkem, který má opravdu název The Neck, mezi jezery a otvírá se před námi jezero Wanaka, tak nějak se nám více líbilo jeho předešlé „dvojče“. Ale také je na co se dívat. Máme za sebou asi tak 110 kilometrů a projíždíme přes Makarora, ale nijak nás nezaujme, snad s výjimkou toho, že je to jediné město na 190 kilometrech mezi Cromwellem a Haastem, ležícím už na západním pobřeží. Do Haastu nám chybí ještě asi 60 kilometrů a dáváme si pauzičku u Fontail Falls, což jsou sice de facto malé bezvýznamné vodopádky, ale jsou vyhlášené stavěním pyramidek a věží z kamení na břehu potoka. No parádička a jdeme taky stavět, to je skoro povinnost. Myslím, že se nám naše výtvory, protože jsme vyrobili celkem tři J, povedli, takže můžeme spokojeně pokračovat. Ještě nás zaujme asi tak po dalších 40 kilometrech vlevo od silnice hora plná vodopádů, takže jí okamžitě pojmenujeme „vodopádová hora“, ale asi už nějaké jméno mít bude, nám to však nevadí. Sláva jsme na západním pobřeží a je asi půl jedné, hned na kraji Haastu jdeme na oběd, dáváme výbornou rajskou polévku a potom už tak nějak navíc druhé jídlo, což zjišťujeme, až když vše přinesou J Tak jak tak to do sebe natlačíme, uf uf a pokračujeme směrem na ledovce.
První zastávkou na západním pobřeží je Bruce Bay, kde se příboj oceánu tříští o pobřeží, ale hlavně tu všichni turisté nechávají své kamínky s pozdravy pro ostatní. Stejně tak jsme tu nechali my svůj kamínek už před skoro 6 lety, bohužel jsme ho nenašli. Samozřejmě jsme to čekali, ale bylo by to velké a milé překvapení, kdybychom ho našli. Proto tu tentokrát necháme rovnou kamínky dva J. Jen pozor jsou zde všudypřítomné žrací mušky, které už jsem si nazval „Flying shark“, protože ti malí šmejdíci vykusují kousky kůže a pálí to jako čert. Navíc jich to byl asi milion. Minule tu nebyli, protože byla kosa a ještě pršelo, ale tentokrát to byla fakt soda. Kamínky popisujeme v autě a stejně jsme ožraní, jak kost po středověké hostině, jelikož jsme nestačili dostatečně rychle zavřít dveře u auta, a žerou a žerou svině. Takže ještě ven mezi žraloky umístit kamínky, provést fotodokumentaci a pryč.
Blížíme se, k Fox Glacier, které je malým městečkem na západním pobřeží. Těsně před mostem přes řeku Fox river, asi tak dva kilometry do města zabočujeme doprava a po třech kilometrech na nezpevněné cestě jsme na parkovišti. Z něho asi tak 10 minut tam a deset zpátky je to k prvnímu výhledu na ledovec. Už tady vidíme, že za těch 6 let pěkně odcouval, takže je téměř jisté, že v historicky krátké době tu nemusí být vůbec. Navíc záhy zjišťujeme, že výpravy, které se na něho minule ještě čile pořádali, už jsou minulostí, nebo fakt úplně speciální záležitostí. Ledovec se rozpadá a je to myslím dost nebezpečné. My se k němu vydáváme po legální cestě, která je pro jistotu hned za mostem opět doprava a dovede Vás opět na parkoviště. Z něho můžete vyrazit prakticky až k ledovci a je to přibližně 30 minut chůze, přičemž posledních asi půl kilometru do dost prudkého kopce po kamenech, ale my jsme to zvládli „v pohodě“ a klídku. Těch půl kilometru je navíc v zóně se zákazem zastavení J, na což jste neustále upozorňování barevnými sloupky. Důvodem je, že všude kolem a především vlevo od Vás a nad Vámi jsou balvany, které se mohou zřítit. Tedy samozřejmě pokud zde budete čekat dostatečně dlouhou dobu J J. Vychutnáváme si pocit, že jsme to dali, ale jsme smutní z toho, když vidíme zblízka, jak se od naší poslední návštěvy ledovec markantně zmenšil. No jo člověk pán tvorstva a jeho vliv na přírodu. Po spoustě fotek už vyrážíme zpátky k autu a následně na naší základu na dvě noci ve Franz Josef Glacier, kterým je hostel YHA Franz Josef, 2-4 Cron Street, 7886 Franz Josef. Pokoj je sice relativně malinký, ale pohodlný a čistý. Vaří se zde ve velké kuchyni, každý kdo si co donese a potom ve společné jídelně vše spořádáte a můžete klidně posedět u krbu nebo jen tak v pohodlných křeslech, případně si zahrát kulečník. Mimochodem v roce 2010 jsme bydleli hned ve vedlejším hostelu na stejné ulici, je to asi tak 30 metrů.
Program na zítra ještě budeme ladit podle počasí, ale zvažujeme i letecký výlet nad ledovci a Mt. Cook, tak doufáme, že vyjde počasí a nepřemůže nás nějaká fobie J nebo zda bude vůbec volný termín.
DEN 20 – úterý 15.3.2016 – Franz Josef Glacier
Dnes uplakaný den, v předpovědi byly přeháňky, tak potom by mě zajímalo, jak vypadá opravdový déšť. Protože pokud by pan Kemr mohl říci ještě na jiném místě, než na „Samotě u lesa“, že CHČIJE A CHČIJE, tak zaručeně tady. Jak symbolické Josef Kemr a Franz Josef. Za okny se sype sice jemný, ale o to úpornější déšť. Nic jdeme se podívat, zda náhodou pořadatelé leteckých zájezdů nebudou vědět více, ale není tomu tak, každopádně zatím se dnes nelétá a předpověď není úplně valná. No ono, i kdyby se létalo, tak by to nemělo smysl, protože kromě deště je ještě mlha. Krásné podzimní počasí, ještě, že už valíme na sever. Když už jsme v dešti došli na hlavní štráse, tak dáváme i snídani v místním baříku. Nabrali jsme nějaké letáčky na alternativní zábavy, pokud je počasí jako dnes. Jednou z možností je jejich WildLife centre, kde Vám v průběhu asi jedné až dvou hodin umožní seznámit se s ledovcem z blízka a za příplatek i s Kiwi. Teda asi, protože nakonec tuto variantu nevolíme a jdeme se podívat na druhou, která je také kousek od našeho ubytování. Galerie TE KOHA nabízí kromě prodeje všeho možného z regionu i jedinečnou šanci „rychlokurzu“ opracování jadeitu a jiných lokálních kamenů. Chvilku na to koukáme přes sklo, a protože si nechceme připadat jako v akváriu pro další turisty, tak ani tato varianta nevítězí. Teď nevím, zda už jsme si za celé dopoledne na déšť zvykli, ale připadá nám, že prší méně, ukáže se, že tomu tak není, ale o tom později. Volíme tedy původní variantu, a sice výlet přímo k ledovci Franz Josef Glacier. Musí to být po svých, protože s ohledem na počasí letadla i helikoptéry stávkují L. No zas až tak po svých to nebude, protože na parkoviště, které je od města asi 5 kilometrů dojíždíme mazlíkem, do kterého už zase teče kolem antény, tak nevím, zda z něho nebudeme mít nakonec akvárium J.
Když parkujeme, tak se zda, že déšť už nemá takovou intenzitu, zjišťujeme, že „k patě“ ledovce je to tam a zpět 90 minut. No ona to není úplně pata, protože to by bylo nebezpečné, ale nejzazší místo, kam nás ještě pustí. Dokonce máme pocit, že je ledovec osvícen sluncem, ale to bylo asi jen zbožné přání, protože cestou déšť oslabuje a zase zesiluje až na skoro průtrž mračen, začínám chápat místní pojem přeháňka J. Super jsme na konci a vidíme ledovec, který je však rok od roku menší a menší a ten ústup je strašně masivní. Je zde porovnávací fotka 2008 a 2012 a je to pořádný rozdíl a dnešní stav, no katastrofa, tam kde byl ještě před osmy lety obrovský masiv ledu, tak je dneska už jen štěrk a dolů se valí ledovcový potok. Je takové psí počasí, že ani nevytahujeme pořádný foťák a snažíme se udělat provizorní fotodokumentaci na mobil, což je dnes maximum co lze pořídit. Pro představu je to myslím dostačující, takže viz fotogalerie. Valíme zpět k autu a doufáme, že nebude zalité vodou. Je to pravda jen částečně, ale odjíždíme se převléknout do suchého a taky začít sušit všechno co jsme měli na sobě, ještě že je kde.
Nakupujeme lehce proviantu na večeři a směřujeme do „vývařovny“, kde kuchtíme nejdříve polívku s masem, fazolemi a zeleninou, která docela zahřeje. Následují těstoviny s kuřetem a sladkokyselou omajdou, to vše zavlaženo pivečkem místní provenience. Je docela málo hodin, ale venku stále leje jako z konve, takže není kam jít. Budeme nabírat síly na zítřek, kdy po cestě plánujeme konečně narýžovat nějaké zlato kousek od naleziště Ross, které je od nás asi tak 1,5 hodiny cesty. Zítřejším cílem jsou palačinky, tedy oficiálně Punakaiki, ale nejznámější atrakcí na Punakaiki jsou právě palačinkové skály (Pancake Rocks). Vidím to dneska na lahvinku dobrého místního vínečka a vydatný spánek, protože venku se nedá dělat fakt nic, protože stále platí, že CHČIJE A CHČIJE. Jen doufáme, že zítřejší den, který je posledním ze třetího týdne výpravy bude alespoň co do počasí příznivější.
DEN 21 – středa 16.3.2016 – Ross, Hokitika, Punakaiki
Slááááva vstáváme do dne s modrou oblohou, takže závěr třetího týdne výpravy bude zcela určitě, doufám, že to nezakřiknu, úplně pohodový a zalitý sluncem. Snídaně je výživná z míchaných vajíček obohacených sýrem a k tomu toustíky no bašta. Balíme naše tři kufry (tedy jeden je takový příruční), baťoh, foťáky, několik igelitek s jídlem J a jdeme k mazlíkovi. Trochu se modlíme, aby nebyl po včerejším slejváku vyplaven, ale zase je to v pohodě, ještě že jsem tam včera večer nacpal za světlo ve střeše ty ubrousky J, které promočené vyhazujeme. Míjíme čerpací stanici, protože máme na ukazateli palivoměru ještě dva čtverečky z osmi, takže ještě tak na 120 kilometrů. Ross náše první dnešní mezipřistání je asi tak stejně daleko, tak snad bude cestou čerpačka, protože jinak budeme dojíždět na páry, tak jak před šesti lety J Je to v pohodě v osadě s výborným názvem Hari Hari je hned u cesty čerpací stanice, takže to dnes bude v klídku. Valíme to po Hati Hari Higway a vyhlížíme nějakého Hary šoumena nebo třeba Mufa supermufa, ale nic, tedy kromě prvních kapek deště na čelním skle, že bychom měli šanci opět rýžovat v dešti, óóóó to bude pohoda. Teď už za stálého deště parkujeme v městečku Ross před místní občerstvovnou a jdeme na kávu, potom už do infocentra, které se specializuje na zlatokopy a zlatokopky. Tak jako před šesti lety si najímáme pánev a polní lopatku a lahvičku na valounky (zlatinky) za 10 NZD a vyrážíme na zábor J. V dešti potkáváme před dveřmi nějakou místní stařenu, která nám s úsměvem přeje hodně štěstí, asi už ví. Přicházíme na stejné místo jako minule a vrháme se k potoku, první pánev, druhá pánev, ….., sedmá pánev a zatím nic. Nepropadáme panice a posouváme se po potoce trochu proti proudu, abychom mohli pokračovat. S pánví pracuje Lenka a jako správný zlatokop (vlastně zlatokopka) má i nosiče a pomocníka a této role se zhostím já. Pouze však do momentu než zahlédnu v potoce nějaké zlaté odlesky. Asi už tuším co je to zlatá horečka, protože nehledě na déšť i to, že se máchám v úplně ledové vodě, se snažím balvan, na kterém jsou nějaké lesknoucí se kousky, dostat ven. Pořád to nejde, takže boty dolů a už jsem v potoce a bojuji s kamenem. Tak a je venku na břehu a samozřejmě je to jen slída, ale co aspoň jsem si to zkusil. Lenka se směje od ucha k uchu, jak jsem se nechal strhnout. Po asi tak dvou hodinách v dešti a několika desítkách pánví tentokrát rezignujeme a vracíme se odevzdat pánev i lopatku a odjíždíme směr Hokitika. Asi nemá cenu dodávat, že lahvička na valounky zeje prázdnotou a potupně jí odevzdáváme společně s vybavením.
Hokitika je jedním z nejkrásnějších měst na západním pobřeží a je vyhlášené „těžbou“, ale především zpracováním jadeitu. Procházíme několik místní prodejen, které jsou vlastně galeriemi tohoto zeleného kamene. Specialitou je, že každá má i svojí dílnu a to částečně přístupnu veřejnosti, zajímavé. V průvodci a taky na internetu jsme měli zjištěno, že je zde Wildfood festival, kde se podávají vybrané dobroty, jako třeba dušená vačice apod. Ano festival existuje a byl minulý víkend, takže smůla, nebo štěstí? V Hokitice se nám po více jak dvou týdne konečně podařilo sehnat náhradní kabel k nabíječce od našeho druhého fotoaparátu, protože nebyl nikde k sehnání a tady na první pokus, velká paráda!! Taky zde máme svoji druhou zkušenost s místním (myslím Novozélandským) symbolem, který je Kiwi. Samozřejmě ne v přírodě, protože vychází až po setmění a navíc jsou velmi plaší, ale v místním The nacional Kiwi centre. Mají tu dva borce, kteří musí být oddělení, protože jeden z nich je příliš majetnický a nedělalo by to dobrotu. Trefili jsme se do krmení, takže oba ptáky (taková hnědá slépka s dlouhým tenkým zobákem) vidíme tak na půl metru a to je zde možnost je pozorovat i bez skla, no pecka !!! Taky zde mají Tuataru, což je ještěr, který pamatuje i dinosaury, tedy ne ten co ho tu mají, ale druh J. No a další takovou pěknou atrakcí je akvárium plné obrovských úhořů, tak asi dvoumetrových a tlustých jako noha, fuj LJ. Ještě na pláž s typickým nápisem Hokitika a velkými vlnami, bohužel stále za ne úplně ideálního počasí. Zároveň musíme pokračovat v jízdě, protože už je po šesté večer a mi musíme dorazit do našeho nového bydliště nejpozději do osmi a máme to ještě asi 90 km a cesta bude dost klikatá a k tomu ten déšť.
Tak nějak těsně po půl osmé parkujeme na druhý pokus, protože nejdřív jsme to netrefili a zkoušeli jsme vedlejší motel s podobným názvem a pěkně jsme vyděsili paní domácí, že pro nás nemá místo. Naším přístřeším je Punakaiki Beach Hostel, 4 Webb Street, 7873 Punakaiki, konkrétně Sunset cottage, což je sice velmi skromný domeček, ale ten výhled na oceán to je neuvěřitelné. Dnes už si to moc neužijeme, ale jak nám říkal velmi příjemný pan domácí, zítra bude krásně a to teprve oceníme, co jsme si rezervovali. Taky nám dáva tipy na procházky a atrakce v okolí i upřesní, kdy je nejlepší jít na Pancake Rocks (palačinky) a Blowholes, což jsou průduchy ve skále, kterými vystřikuje voda z příboje atd. Vše je od hostelu ani ne kilometr u hlavní cesty. No bezva máme tu dost času, protože jsme si rezervovali celkem tři noci, takže si to budeme náležitě užívat a budeme doufat, že vyjde počasí, které nás teď poslední dva dny trochu potrápilo
TÝDEN č. 4 (17.-23.3. 2016)
DEN 22 – čtvrtek 17.3.2016 – Punakaiki – den 1
Další týden začíná jak ze žurnálu, vstáváme brzo, abychom viděli východ slunce, a protože má být dnes jasno a slunečno, tak to bude určitě bezva. Předpověď nelhala a den je jako z obálky časopisu, fotíme východ slunce jak utržení ze řetězu a to nám dnes vydrží celý den. Mimo časovou osu dne J jedna krátká informace: na konci dne zjišťujeme, že jsme oběma foťáky (už jsou funkční oba) vyprodukovali přes 700 fotografií a jsou v tom i videa. Ani není síla to přebrat, zítra to bude výživné, ale dnes bez fotografií LJ.
Plán na dnešek je jednoduchý, budeme se motat kolem Punakaiki, které leží v Paparoa National Parku, kde se dají pořádat různé procházky v délce od cca 1 do 3 hodin, takže v pohodě pro všechny. My pro dnešek bereme, Truman Track, který sám o sobě je jen asi 15 minut na pláž, ale tam se dá strávit i několik hodin. Brodíte se malinkými úplně kulatými oblázky a je to jak na hodině step-aerobiku, tak z toho bolí nohy J. Už tady pokračuje dnešní foto-šílenství a máme další stovky fotek. Taky se sem musíme vrátit, abychom nabrali oblázky domů, a dneska nemáme tu adekvátní nádobu J. Asi budeme muset poslat nějaké šutráky domů poštou, protože do kufru se nevejdou, leda bychom tu vyházeli nějaké zbytečné hadry J. Ještě zjistíme, co takový balík stojí, ale asi to nebude úplně legrace. Možná objednáme rovnou kontejner, při tomto tempu sběru artefaktů J. A už to víme destikilový macík do Českérepubliky vyjde na asi 220 NZD, což není úplně láce, takže budeme muset zvolnit.
Pokračujeme na Woodpecker Bay, která je známá obrovským množstvím vyplaveného dřeva, jež je úplně do hladka opracované vlnami a samozřejmě kameny a pískem. Jen dnes protože byl vysoký příliv je všechno dřevo naplavené až u kamenné hráze pod silnicí. To nám však nebrání nebrat další šutérky J do zásob, které už zabírají asi tak polovinu kufru u mazlíka J. No probírka bude asi nutná i do poštovního balíku, protože jinak fakt asi dojde na ten kontejner. Budu asi muset zavolat bývalým kolegům do PST kolik koštuje kontejner kamení z Nového Zélandu JJ.
A je to tady masivní útok létajících žraloků, které mají jinak krásné jméno SandFly, takže zakoupení repelentu se opravdu nevyhneme, doteď jsme to zkoušeli bez něho, ale už jsme dožraní a fakt to pálí jako čert L. Protože už jsme stejně pokousaní, tak ještě z vyplaveného dřeva a stébel trávy stavíme nápis AHOJ přímo na pláži, rychle se s ním fotíme a potupně zdrháme do auta.
Pokus o dnešní další výlet, dojet po Bullock Creek Road na parkoviště skončil neúspěchem, protože asi půl kilometru před cílem jsme dojeli k brodu a informační tabule nás varovala, že pokud dojedeme k tekoucí vodě, tak v žádném případě nemáme pokračovat dále a to neberu v potaz, že hned na začátku pětikilometrové silnice je upozornění, že není tak úplně pro normální osobní auta, ale toho my už se nebojíme J. No nic otáčíme, jedeme na pokoj nabrat energii na odpolední návštěvu Pancake Rocks a Blowholes, kterou časujeme na maximální příliv pro možnost sledovat pěkné efekty. Mezi tím ještě nahráváme „vtipné“ video se vzkazem domů (viz facebook Lenky). Taky pozorujeme jednonohého racka, který posedává na skále hned před naším příbytkem a dostává jméno „Ťapina“, to abychom se lépe poznali J.
Před odchodem na atrakce si v místním infocentru pořizujeme za 17 NZD lahvičku přírodního repelentu, který má marketingově super označení GoodbaySANDFLY. Krásně voní, tak nějak po levanduli a možná bude i odpuzovat, ale to zatím není moc poznat, takže název asi znamená, že se máš namazat, mouchy pozdravit a bleskově zdrhnout. Ale abych úplně nelhal, tak nějaké ty potvory to trochu odradilo, některé se naopak zvědavě přišli podívat, co to tady voní J.
Podvečerní návštěva v parku s gejzírky a bazénky, které se plní každou vlnou více a více je fakt výživná a zajímavá, i když si jí samozřejmě pamatujeme z poslední návštěvy. No a už spěcháme zpět na ubytování, které je u oceánu, protože nás čeká západ slunce a doufáme, že budou zase krásné červánky. Jsou, ale ani zdaleka se neblíží tomu co, zde bylo na jaře 2010. Dokonce jsme úplně stejnou fotku, kterou máme v našem kalendáři, našli jako oficiální pohlednici na informacích, to je mazec. Doplňujeme dnešní sadu fotografií a videí na 707 kousků a jdeme na rychlou večeři do Punakaiki Tavern, která je hned vedle našeho hostelu (asi tak 50 metrů) a před cca 6 lety byla naším bydlištěm tady na Punakaiki. Takže podruhé za sebou máme bydlení v úplném sousedství z minula. V taverně si sedáme ke stejnému stolu jako minule, dáme něco malého k jídlu, každý pivko a jdeme spát. Zítra je taky den a to budeme ještě muset vyselektovat dnešní fotky. Jo a stůl je hned u mapy, kam si každý může zapíchnout špendlík, odkud je, ale tak nějak už není kam, protože špendlíku je tam doslova hromada, a to mapu vyměňovali na konci loňského prosince. Asi oblíbená restaurace J? Tak a teď už dobrou.
DEN 23 – pátek 18.3.2016 – Punakaiki – den 2
Obloha se na nás po ráno tak trošku mračí, ale na déšť to nijak nevypadá, každopádně dneska se nám nějak nechce ven, takže trochu poleháváme, abychom asi tak mezi osmou a devátou vyrazili do naší staré známé Taverny na snídani. Co asi tak asi chcete dát na „palačinkách“ k snídani, tedy chcete nebo nechcete to je prostě povinnost. Takže palačinky jedenkrát na sladko a jedenkrát se slaninou, ale zalité javorovým sirupem J. K tomu dvě kávičky jak jinak než Flat White, protože ty tu prostě pijeme. Palačinky jsou jak výživné, tak velmi dobré a to i slaná verze. Můžeme doporučit k otestování. A hádejte, u kterého stolu jsme seděli, samozřejmě zase u „našeho“ se špendlíky místo vlaječek. Vracíme se na náš Sunset Cottage a Lenku přepadla umělecká múza. No ono už to začalo včera odpoledne, kdy si udělala skicu, ale dnes došlo na barevnou verzi a výsledek je bezva, však se podívejte do fotogalerie a to originál je ještě úplně jiný zážitek. Já se snažím prokousávat fotografiemi ze včerejška, ale je to nekonečné, tak snad vybereme nakonec ty nejlepší reprezentanty J.
Blíží se jedna hodina po poledni a balíme na dnešní procházku. Volba padla na Pororari/Punakaiki River Track, který začíná asi tak pět minut od našeho domečku a avizují jednu hodinu cesta tam a samozřejmě totéž zpět, tedy pokud nechcete spojit více tracků, potom je to více. Je-li u trasy panďuláček bez batůžku, tak je to hodně jednoduchá cesta, kopečky jsou poskromnu. Má-li však panďuláček baťůžek, tak to bude asi jiná káva J. My jdeme bez baťůžku, tedy my baťůžek s vodou a nějakým ovocem máme, ale označení je bez baťůžku. Celou cestu se jde podél řeky Pororari takovým praleskem, ale je to velmi pohodlná cesta. Na rozcestí, kdy navazují další tracky je to dle průvodce hodina, ale počítejte raději tak 80 minut, protože po cestě je spousta míst na focení, takže čas narůstá. Cesta je však opravdu jednoduše zvládnutelná. Ještě asi 150 metrů za rozcestím, po cestě vlevo, se nachází atrakce „Swingbridge“ a piště si, že most opravdu tančí, pokud po něm jdete, ale dá se to J. My si ho přeběhneme hned několikrát tam a zpátky, když už jsme sem došli a vydáváme se na cestu zpět. Tu jsme zvládli asi za 55 minut, i když tentokrát byla uvedena hodnota dokonce 75 minut. My už tolik nefotíme a k tomu už jsme zkušení turisti, takže pohodička. Krátká sprcha a odchod na večeři a kam jinam, když je to takový kousek než do taverny. Opět k našemu stolečku, tentokrát proběhnou těstoviny a jako předkrm mušle a celerová polévka, k tomu tři pivečka, tedy dohromady J, a odcházíme středem po zaplacení 88 NZD na ubytování. Je třeba provést dokumentaci a hlavně jdeme na ty fotky. Nějak se zvedá vítr a vypadá to na déšť, v dáli nad oceánem už leje jako z konce, tak uvidíme, kudy se to vydá. Taky jsme zvědaví, jak dneska bude vypadat západ slunce, možná se přiblíží tomu z roku 2010, ale to bude fakt těžké, protože ten byl luxusní, navíc ta dnešní oblačnost nevěští nic dobrého. Déšť se vydal směrem k nám, takže mě vyhnal z verandy mezi dveře, za což jsem byl okamžitě „pochválen“, že jsem se vyprsknul do nejužšího místa J. Pravda, asi to není nejlepší místo, ale zase ten výhled J. Moc snímků západu slunce dnes nevyšlo, protože se přihnaly bouřkové mraky a bylo po legraci. Zítra už nám bude zapadat slunce jinde, tak uvidíme zda bude lepší počasí.
DEN 24 – sobota 19.3.2016 – jedeme na sever směr Motueka
Jak to napsat? A v patách mají hromy a blesky J. No jednoduše řečeno ráno vstáváme do né úplně přátelského počasí, ale věříme, že v cíli to bude jinakJ. Je jasné, že vstávání není opravdu jednoduché, ale nakonec se kolem půl deváté přinutíme a jdeme snídat. Kam? Je třeba to doplňovat? Ani stůl myslím nemusím upřesňovat, takže Lenka si dává Benediktýnská vejce a já protože se toho nebojím tak Kiwi breakfast, což obsluha hodnotí, že to je snídaně pravého KIWI J. Když to do sebe nasoukáme, tak jdeme odevzdat klíče od našeho Sunset Cottage, pokecáme s panem domácím, kupujeme domácí chleba a směr sever. Bohužel počasí stojí fakt za …., takže průběžné zastávky přizpůsobíme počasí. Jedna je však povinná, musíme se stavit pro šutráčky hned kousek od Punakaiki, takže jdeme na pláž, nasbíráme šutérky, tedy vlastně malé oblázky J a můžeme vyrazit dále. Každopádně pokud jste zde poprvé, tak je třeba určitě přes Westportem odbočit vlevo na Cape Foulwid, kde najdete nejen maják, který není to hlavní, ale je zde rozsáhlá kolonie lachtanů Foersterových, a to fakt stojí za to. Dá se tu i dobře najíst a není to ani velká zajížďka. Bohužel dnes je počasí fakt pod psa a viděli jsme vše minule, takže frčíme dále a to i bez odbočky na Westport. Bez urážky, ale tohle město není třeba navštěvovat, nic extra zde není. Směřujeme na Murchison, kde si dáváme kávičku se zákusečkem a nic nám nebrání pokračovat v cestě. No málem bych zapomněl na největší atrakci regionu Swingbridge, nacházející se asi tak 12kilometrů před městem. Most sám o sobě je docela dobrou atrakcí, ale můžete si to okořenit, že Vás pošlou v úvazu (sedačce) přes řeku jako pytel J a ostatní si Vás s Vaším jekotem fotí a točí, nebo můžete zvolit jetboat, takže Vás povozí jak cvičeného medvěda po řece a vy budete ječet, protože si nejste jistí, zda to ten kovboj co loď řídí, vybere, nebo si prostě koupíte standardní lístek a přejdete most, lehce se projdete na druhé straně a pak se stejnou cestou vrátíte. Samozřejmě cestou přes most nafotíte, nebo natočíte vtipnou dokumentační pasáž, a spokojeně můžete odjet. Ještě před vstupem na atrakci, kde se Vás pokladní samozřejmě snaží přesvědčit, ať si koupíte úplně všechno, a potom Vám s opovržením prodá standardní lístek J, se musíte vypořádat se čmeláky, kteří mají asi vzteklinu. Čmeláci jak hovado se vrhají na všechny, kteří zaparkují a otevřou dveře od auta, no peklo J. Vedle borce zjevně z východu rovnou pokousali, za stálého píč….. se vrátil do auta a odjel J. Všechny, včetně pokladní, jsme zahnali a jdeme na most. Fotíme a točíme a to po cestě tam i zpátky a je to legrace. Odjíždíme z parkoviště a jednoho super otravného pučmelouda si odvážíme s sebou, musím zastavit a vyhnat ho ven z auta, protože mě chtěl ten hajzlík pokousat. Málem jsme se kvůli hajzlovi nabourali J, protože jsem se ho snažil vyhnat z auta. Lenka se řeže smíchy, že jsem čmelákofobik, ale vůbec netuší, co takový agresivní čmelák může způsobit! Nic, hajzlík je venku z auta a mi může pokračovat směr Motueka, kde je naším novým bydlištěm na nejbližší tři noci Abbey Court Motel, 430 Hight St. Motueka, 7120 Motueka. Kámoška navigace nás navnadí asi tak o půl kilometru dříve, ale i tak nacházíme cíl. Majitelka je bezva, pořád se směje a jde nám ukázat náš apartmánek, je úplně suprový, spousta místa, krásně čisto a vybavená kuchyňka. Vybalíme a frčíme do města na nákupy, protože naše zásoby už jsou NULA, protože na Punakaiki není kde nakoupit v okolí asi tak 50kilometrů, takže pozor cestovatelé!! Dnes, a nejen dnes, plánujeme grilovačku, takže tomu i přizpůsobíme nákup. Je třeba se řádně rozhlédnout, protože tak jak u nás zde v obchoďácích mají sekci akce a je možno ušetřit až 50% a to je znát. Tak jak tak zaplníme celý kufr mazlíka a valíme se nafutrovat. Ještě taky musíme vyprat a zítra máme v plánu super výlet, který jsme minule nestihnuli, protože nebylo už volno. Grilování je úplně super a přidávají se k nám, jen částečně, sousedí z vedlejšího apartmánku. Jsou z Argentiny, budou na Novém Zélandu jen 15 dnů, neumí skoro ani slovo anglicky, ale jsou úplně v pohodě. Když pochopili, že jsme z České republiky, tak nám španělsky s radostí sdělili, že před pěti lety byli v Praze, Budapešti a Vídni, a že Praha byla nejlepší. No a navíc to všechno stihli za 10 dnů. Jsou to spíš sprinteři než turisti, ale proti gustu nic J. Každopádně je vidět, že se dá cestovat i bez jazykového vybavení a úplně v pohodě.
Málem jsem zapomněl, tedy já jsem zapomněl, ale Lenička to našla v poznámkách. Pár dní zpátky, ještě před městem Greymouth u městečka Camerons je velká zvláštnost. Jednosměrné mosty jsou zde často a zvyknete si, ale aby součástí toho mostu byla i železnice, takže jedete normálně po kolejích, tak to je hustý. Asi máme kliku, protože ani v roce 2010 ani teď vlak nejel, ale nemám tušení, co bych dělal, kdyby fakt jel. To jen pro budoucí cestovatelé, je třeba se připravit i na neočekávané.
Zpátky do reality dnešního dne J, grilování skončilo naprosto super, po asi tak 10 dnech máme i telefonní signál, takže voláme nejbližším a těšíme se na zítřejší výlet, o kterém budeme referovat více až zítra.
DEN 25 – neděle 20.3.2016 – Farewell Spit
Ahoj první jarní dne, tedy vlastně tady podzimní, to je ale zmatek J Právě jsme se dozvěděli, že příroda je nějaká pomatená, protože léto/zima (podle polokoule) končí už 20. března a to se na nás dokonce chystá v roce 2048, že to bude už 19., je třeba přepsat učebnice. No nic to byla trocha osvěty a teď zpátky na Nový Zéland městečka Motueka. Dnes máme v plán cestu na Gold Bay, což je oblast severně od nás, směrem na Abel Tasman National Park a dále, přičemž můžete skončit až na úplném severním konci jižního ostrova, kterým je Farewell Spit. No a to je kam dnes směřujeme.
Připravujeme snídani a taky svačinku na celodenní výlet a už zadáváme do navigace jako cíl městečko Collingwood, kde sídlí společnost, která organizuje výlety na „kosu“, jak jsme s Leňou útvar Frarewell spit přejmenovali. Jinak je valná část tohoto výběžku pro veřejnost uzavřená. Před šesti lety jsme zde pobývali v Eden’s Edge Lodge v obci Riwaka, která navazuje na Motueku a bylo to tam moc příjemné. Tak jsme tak nějak uvažovali, zda se tam nestavíme, ale potom jsme to zavrhnuli, že pojedeme rovnou, protože je to skoro 100 kilometrů. Navigace nás však neomylně vede přímo kolem tohoto ubytování, i když je to úplně mimo hlavní cestu, to je mazec. Nic, pokračujeme směrem Collingwood, bez zastávky. Je třeba se připravit, že musíte překonat nejen cca 100 kilometrů, ale hlavně Takaka Hill, což je asi tak 17 kilometrů serpentin nahoru a potom to samé dolů, takže pěkná projížďka, ale některé výhledy jsou super. Tedy až na to, že kopec je téměř stále schován v mracích, i když dole je sluníčko, tak jako dnes. Je kolem půl jedenácté a jsme v Collingwoodu přímo u kanceláře, platíme a dostáváme 2x boarding pass a podrobný popis cesty, kde si nás vyzvedne průvodce a speciální červený „plážový“ autobus, protože navigace GPS prý trochu zavádí, a je to pravda, což zjistíme později. My si totiž ještě na této poslední výspě „civilizace“ na severu dáváme výbornou zmrzlinku a potom ještě po krátké procházce po pláži i kávičku.
Šup do mazlíka a jedeme ještě asi 25 kilometrů přes něco co má název Puponga na Triangle Flat, kde máme čekat u závory na bus s odjezdem 12:30. Jsme na místě kolem 12:15, takže pohodička, ještě koukneme na pláž a už čekáme. Tak máme 12:30 a nic se neděje, ani ve 12:40 se nic neděje. Á pozor z mírného kopečku se valí červený bus s nápisem Farewell spit Eco tours, který řídí HRDÝ BUDŽES, pro ty kdo neví o čem je řeč, tak je to anglicky mluvící Bára Hrzánová. Už na začátku je jasné, že bude velká legrace. Po Highway Farewell split tu nejezdí s autobusem Láďa, ale úplně jiná exotika. Cesta je plánována na asi 4,5 hodiny, protože se máme dostat až na úplný konec výběžku k majáku. Celé ty hodiny řidička autobusu a průvodce v jedné osobě ze sebe sype vtipy a jednu hlášku za druhou. Mezi tím i nějaké zásadní informace, ale ty tak trochu nepatří do celkového projevu J. Celou cestu především v momentech, kdy autobus už určitě zapadne do písku, nebo najedeme na nečekané duny, které nás lehce katapultují ze sedaček se „Hrzánová“ směje na celé kolo jako chovanec z Bohnic, doplňuje vtipné hlášky a povzbuzuje autobus MaryAnn (to je ten červený autobus) J, jako Maruško jeď, Maruš zaber apod. Nejlepší hláškou dne je, že v momentě, kdy směřujeme do oceánu, řidička hlásí, Maruš couvej nejsi žádná ponorka. Každopádně je to naprosto super. Cestou, která má asi tak 20 kilometrů jedním směrem několikrát zastavujeme. Jednou kvůli lachtanovi, který se válí na pokraji oceánu, jednou kvůli rackovi, který se futruje mrtvým malým žralokem, další potom tlející chobotnicí, což Hrdý Budžes náležitě komentuje a doplňuje grimasami a divokou gestikulací J (bléééé apod.). Nakonec přijíždíme až k majáku, kde je přestávka s občerstvením ve formě kávičky a výborného muffinu a sušenky. Tak a jedeme zpátky, stavujeme se na písečných dunách, po kterých běháme jak malá děcka a průvodkyně nás v tom freneticky povzbuzuje a přidává se k nám. Je to fantastický výlet, který můžeme každému doporučit, i když je z těch o něco dražších.
Jedeme zpátky přes „kopec starýho Takaky“ a cesta je skoro nekonečná. Dnes opět plánujeme grilovačku, protože se nám nechce do žádné restaurace. Dnešní grilování skončí lehkým přejedením, protože máme jednak pořádný hovězí steak a k němu jako přílohu ještě jehněčí kotletku a aby se to trochu ozdravilo, tak výbornou teplou zeleninku, k tomu pár lahváčů a co dodat. Ještě, že to bylo pivo, protože právě mi Lenka čte a ukazuje vtip, kdy jedna dost známa osobnost (mimochodem brzo budou Velikonoce) říká druhé osobě, že víno raději ne, protože po poslední večeři byl tři dny úplně mrtvej JJ. No my jsme taky tak trochu grogy, ještě přebereme fotky a už se těšíme na zítřek, kdy máme v plánu návštěvu pláží v Abel Tasman National Park, kam se dostaneme vodním taxíkem, což bude určitě bezva zážitek, tak jako posledně. Venku je nějak veselo, asi někdo něco slaví a to je zítra pondělí, tak uvidíme, jak se vyspíme.
DEN 26 – pondělí 21.3.2016 – Abel Tasman National Park
Poslední den první třetiny naší výpravy právě končí, a i když klepe podzim na dveře, tak dnes mu ještě nikdo neotevře. Jasné nebe a v plánu výlet do národního parku pana Tasmana. Vybrali jsme úplně jinou trasu než posledně, to abychom viděli něco jiného. Ráno posnídáme, nikoliv trochu teplé žemle jako pánové Šimek s Grosmannem, ale míchaná vajíčka. Zároveň připravujeme svančinku na výpravu a kolem osmé ráno směřujeme do přístaviště Kaiteriteri, které je jen asi 20 minut autem od nás, takže s ohledem na odjezd vodního taxi v 9:00 máme dostatek času. Naším dnešním dopravcem je společnost Sea Schutlle, nabízející nepřeberné množství výletů a aktivit. My máme zvolen program číslo 4, což je výstup na pláži Awaroa, následně přesun na pláž Tonga Quary a návrat do základního přístaviště v Kaiteriteri.To jen základní kostra. Fasujeme boarding pass, na cestu tam i zpět, aspoň, že tak, a už se naloďujeme. Tentokrát přímo na přístavišti a nejedeme žádným traktorem, tak jako minule a loď je podstatně větší než minulý „Water taxi“, tak asi to nebude taková legranda. Taky je to o dost dále než posledně, jedna cesta po vodě, přes několik pláží trvá jeden a půl hodiny. Vystupujeme suchou nohou, jaká nuda J, a jdeme si dát kafíčko a dva maffinky v kavárničce, který je na břehu pláže Awaroa. No ta suchá noha je trochu vyrovnána tím, že z nebe padá „májový“, tady vlastně „březnový“ teplý deštíček, který na nebi vyrobí super duhu, no absolutní bomba. Teď už můžeme na náš dnešní výlet, nebo snad tomu budeme říkat túra? Je to asi tak 4,7 kilometru a je tam trošičku kopečků, ale žádná divočina. Navíc na to máme asi 4 hodiny, takže naprostá pohoda, když info-tabule sděluje, že cesta trvá asi tak 1,5 hodiny. Zapínáme si v mobilu aplikaci „Sport Trucker“, to abychom se mohli pochlubit, co jsme ušli. Nakonec jsme se domluvili, že řekněme, že jsme ten „sledovač“ našli a že původně patřil Meresjevovi, protože průměrná rychlost cca 2 km/hod, to je spíše plazení než chůze, ale my tady nejsme na závodech. Bylo to úplně super, nádherné počasí, možná až moc, večer si hojíme lehké spálení, opálení top fakt není J, dokonce jsme asi tak kilometr a půl šli naboso, nejdříve po pláži a potom asi kilometr lesem a bylo to neuvěřitelné. Absolutní bomba!!!
Teď už jen lodí zpátky, přičemž na jedné pláži nastupuje asi tak padesát rozjívených dítek, pravděpodobně místní skauti J, takže cesta je o to veselejší, ale pohodička. Tak a jsme na místě, cestou zpátky se stavujeme pro ovoce na parkovišti u cesty, kde navíc prodávají naprosto neuvěřitelnou zmrzlinu, kterou vyrábí přímo před vašima očima z ovoce a zmrzlé smetany, no mazec. Také tam nají dva postarší pesany, kteří zjevně mají rádi hlazení J. Potom už jen zastávka v supermarketu na dnešní grilovačku. Budou tygří krevety, mořská ryba, zelenina a k tomu lokální bílé vínečno. No nuda, třetí den za sebou grilujeme, ale konečně nejsme sami, hned po nás se dají do grilování sousedi, a protože už se začíná zatmívat, tak má borec čelovku, to je prd… Každopádně důležitější bude výsledek a snad to bude OK.
Zítra nás čeká přesun do oblasti, která je proslulá jednak zelenými mušlemi, ale také vínem, takže opět gastronomie J a k tomu nakrojíme druhou třetinu výpravy. Minule, v roce 2010 jsme touto dobou už přistávali v Evropě, teď nás čeká finále jižního ostrova, celý severní ostrov a jako třešnička na dortu ještě Fiji. Doufáme, že to všechno klapne a pokud ano, vy se o tom určitě dočtete na dalších stránkách.
DEN 27 – úterý 22.3.2016 – cesta k vinařům v Marlborough přes Nelson a Havelok
„Vstávat a cvičit“, bo je ráno a je třeba se přesunout do oblasti Marlborough, ano to je ta oblast, kde je jeden vinař hned vedle druhého (aktuálně asi tak kolem 50). Je tu i oceán, zelené mušle a spousta dalších krás, ale hlavně je tu víno toho nejlepšího věhlasu na této straně zeměkoule.
Ještě se rozloučit s apartmánkem v Motuece i paní domácí, protože to tady bylo úplně bezva, navíc to byla taková grilovací epizoda naší výpravy J. Jen doufáme, že na ní ještě navážeme, na severním ostrově J. Při projíždění Motuekou jsme několikrát narazili na růžovou zahradu hned u hlavní cesty na Keiteriteri, ještě ve městě, a to je vlastně povinná zastávka J. Není čeho litovat, brouzdání se ranní rosou v růžové zahradě na začátku podzimu u protinožců no lahoda, říká Lenka. Potom ještě do přístavu, kde fotíme úplně rezavý vrak lodi, který je zvláštní dominantou v ranním slunci. Je něco málo po desáté a po silnici číslo 60 si to šineme na Nelson, které je takovým významnějším centrem, tady na severu u Tasman Bay. Prvním cílem je, nám již dobře známe místo, Centre of New Zealand, bod nad městem, kde je „střed Nového Zélandu“. Je to oblíbené místo místních, i když to moc nechápu, protože se musíte vyškrábat do šíleného kopce. Není to dlouhá cesta, ale o to více do kopce, navíc průvodce píše, že jde o nenáročnou cestu, kdo to sakra psal J. No my už jsme poučeni z minula, takže nás výstup nijak neděsí a jdeme v pohodě směr vzhůru. Odměnou je opravdu úchvatný výhled na město i s přístavem. Ještě na doplnění, cesta začíná u Botanical Reserve (zde doporučujeme parkovat na rohu ulic Milton Str. a Hardy Str.), kde se v roce 1870 odehrál úplně první zápas v ragby na území Nového Zélandu, nyní země trojnásobných mistrů světa v této hře gentlemanů. Ještě se přesouváme do Queens Garden a Albion Square. První jmenovanou dominantu nacházíme s přehledem, je navíc jen asi 400 metrů od Botanical Reserve po Bridge str. Tahle ulice je tak nějak obdobou Stodolní v Ostravě, ale my jsme tu dopoledne, takže to neoceníme J. Albion Square je bohužel v totální rekonstrukci, takže smolík, balíme fidlátka a frčíme směrem Blenheim, respektive Havelok. V zápalu boje jsme zapomněli dokrmit mazlíka a jen doufáme, že budeme mít kde natankovat, protože do Haveloku nedojedeme, nebo pokud tak na výpary. Jede se totiž nahoru a dolů, takže mazlík si bere trochu více než obvykle. Snad to klapne a bude to v pohodě. Uf pohoda v Rai Valley je u cesty malá čerpačka, takže krmíme naposledy mazlíka, pozítří ho vracíme, a jedeme dál. V Haveloku je jedna povinnost, jinak jste tu nebyli J, musíte si dát slávky novozélandské alias zelené mušle. Jdeme do stejné restaurace, jako minule, zjevně nepoučeni, protože minule to nebylo nic moc, ale tentokrát velká dobrota. Dáváme talíř pro dva, abychom ochutnali všechny variace a děláme dobře. Moc si pochutnáme a můžeme plni energie pokračovat do dnešního cíle nedaleko Blenheimu, kterým je hotel přímo uprostřed místních vinic (obrázky budou vyprávět) s názvem Marlborough Vintners Hotel - Heritage Boutique Collection, 190 Rapaura Road, 7273 Renwick. Na recepci velmi chladná až trochu nepříjemná dáma, která nám dá mapku areálu a klíče od našeho studia, má číslo 1 a je kousek od recepce. No a teď fakt na férovku, spadla nám oběma brada, naprostá paráda a přesně to co jsem čekal, když jsem to objednával, vyjdu přes terasu do zahrady a jsme po deseti metrech přímo ve vinici, no pecka. Vstřebáváme to asi tak hoďku a půl, Lenka ve spánku, je pobíhám s foťákem po vinici s horami na pozadí. Ještě se jedeme podívat do Blenheimu, který je asi 14 kilometrů, ať si připomeneme rok 2010. A je to úplně doslova, protože parkujeme opět hned vedle jedná z atrakcí Seymour Square, kde je krásná kašna a zahrada s dominantou tzv. hodinovou věží. Další dominantou je zvláštní strom, který nevím jak popsat, ale leží pod ním nějaký chlapík, asi tady bydlí J a leží opřený o tento strom, takže to vypadá, že ho používá jako anténu na vysílání někam tam nahoru. Hned přes ulici je obrovský Petshop, kde jsme minule pokecali s paní prodavačkou o našich pejscích. Je těsně přes šestou večer, takže asi bude zavřeno, ale nám to nedá a zkoušíme dveře, je otevřeno J. Jsme posledními zákazníky a kupujeme kousací hračku pro naše prďoly grifoníky a ještě se trochu procházíme po okolí, přičemž ulice jsou naprosto liduprázdné. Když se vracíme k autu, tak potkáme prodavače z petshopu, který nás žoviálně zdraví ze svého auta, tak a už tu máme kámoše J. Kupujeme dvě lahvinky doufáme výborného místního Rieslinku, něco malého na zub a směřujeme zpět na ubytko. Vínečka jsou naprosto luxusní, stejně jako místní klobásky a sýrečky. Sakra to je ale život, ani nevím zda se vracet J. Na zítra máme v plánu procházku po místních vinařích, kterou spojíme s ochutnávkami, takže nevím jak to se zítřejšími postřehy dopadne J. Když nebudou žádné, tak to bylo super a nebo si potom něco vymyslím, přece Vás neošidím. Takže jak dnešní den zakončit? Nad Marlborough zapadá slunce a začíná noc, kterou osvětluje měsíc v úplňku, všude kolem vinice, klid a pohoda, na stole ještě nedopitá lahvinka místního vínečka, z rádia se linou staré vypalovačky, tak nějak asi vypadá ráj.
DEN 28 – středa 23.3.2016 – Marlborough – Wine Trail
Konec čtvrtého týdne se chystáme oslavit náležitým způsobem. Dnes to bude den ochutnávání a především vychutnávání místního vína, které je opravdu „osvědčenou značkou“ známou celosvětově, protože oblast Marlborough Nový Zéland je „tutovka“ a prakticky se nelze minout ve správném výběru. Jak už jsem psal, vinařů je tu asi tak padesát, ale to by bylo o zdraví zvládnout v jeden den. Každopádně příště je třeba na tuto oblast plánovat aspoň dva týdny a následně týden na dialýze v nejbližším zdravotnickém zařízení J. Bereme k ruce mapu, kterou zde můžete dostat úplně všude (navíc šikovný odkaz zde http://www.winemarlborough.nz/ ) a vybíráme ty na dosah (rozumný okruh pro pěší turistiku) od našeho hotelu. Počasí nám bude zjevně přát, takže naprostá paráda. V plánu máme Whitehaven, Staete Landt Vineyard, Hans Herzog, Huia, No.1 Family Estate a přes startovací místo zpět.
První zastávka hned přes cestu od hotelu je vlastně takovou „vinařskou vesničkou“, kde je možno si dát i jídlo, koupit nějaké nesmysly apod., tak trochu na turisty, ale víno mají dobré. Dnes mají v nabídce pět druhů, takže na start si dáváme pro mě Pinot Noir a Lenka Chardonnay, obě volby jsou ty správné, takže je možno vyrazit na plánovaný okruh, který má asi tak 8 kilometrů, ale nic nás nehoní, takže krása.
Ještě je třeba se vrátit před první ochutnávku. Areál má i sportovní možnosti vyžití, takže zkouším prvně v životě kopat rugby míč směrem na branku a světe div se, mám 3 body J. Potom je ještě třeba položit „pětku“ v čemž mi Lenka nezabrání J s průpovídkou, že „tohle hovado nikdo nezastaví“ a to když jsem viděl ty frajery, co to hrají na živo, tak nechápu, že to zastavení vůbec někdo zkouší. Lenka také zkouší štěstí s kopáním a pokusy nejsou úplně marné, jen směr malinko, ale fakt jen malinko vlevo J. Mimochodem v pátek jdeme ve Wellingtonu opět na super rugby J.
Zpátky k vínu, druhou zastávkou je Staete Landt Vineyard, kde mají dnes bohužel ochutnávky zavřené, protože mají nějaký problém se sociálním zázemím, no nic, máme ještě tři další pokusy. Pokračujeme podél řeky Wairau, kde nás opakovaně „atakují“ drobní ptáčci, které jsme si pracovně nazvali „nadáváčci“, protože jak se přiblížíte k místu, kde sedí, tak začnou hrozně pokřikovat a navíc na Vás nalétávají, no sranda. Přicházíme až k vinařství Hans Herzog, kde vybíráme ze tří možností, tu nejobsáhlejší tzv. „ultimate ochutnávku“ J za 15 NZD na hlavu (no nejsou z laciného kraje), ale všech pět pokusů se dá nazvat platnými, nakonec vybíráme Merlot Cabernet 2012, pravda 63 NZD je docela pecka, ale co žijeme jen jednou. Pokračujeme vinicemi a užíváme si nádherný den, je lehce pod mrakem, takže pohodička na procházku.
Je tu další zastávka jménem Huia. Tady ochutnáváme jen tři vzorky, to aby toho nebylo až tak moc J, i když tentokrát je ochutnávka zdarma, a bereme lahvinku Savignon Blanc 2013 za pěknou cenu 25 NZD J na takové to odpolední „žvýkání“, jak by hlásil, Matonoha J. Zároveň si říkáme, že dnes bylo nakupování dost a teď už budeme jen ochutnávat J. Hned prvními, kde nic nekoupíme je No. 1, ale tady to bylo jasné, protože jsme věděli, že se specializují na perlivá vína a ty dnes neplánujeme.
Kolečko se pomalu uzavírá, směřujeme opět do nebe (Whitehaven), jdeme do Rieslinku a Savignonku (to Lenka). Kromě toho také dáváme nějaký pokrm J. Konkrétně výborné slané koláče, které lze jen doporučit. My máme jeden středomořský a jeden s uzeným lososem, samozřejmě provádíme vzájemnou ochutnávku a oba jsou fakt super. Prozatím to byly čtyři vzorky z pěti a už je na řadě jen Pinot Gris, který nakonec také padne za oběť našemu dnešnímu ochutnávacímu apetitu. Paní za pultem se jen usmívá. No nic kolečko se uzavřelo, ještě že ne polámalo a jsme zpátky na apartmánku. Otvíráme zakoupenou lahvinku bílého, krájíme sýreček a ochutnávka pokračuje privátně J. Posloucháme místní rádio Breezze (http://www.thebreeze.co.nz/Music.aspx ) a dostávám šílený nápad, že si necháme zahrát na přání, pro nás a všechny v České republice. Za chvilku už čile komunikujeme s Robertem, který právě moderuje. Netrvá dlouhou a přes éter slyšíme naše jména a pozdrav do České republiky a také Tinu Turner, kterou jsme vybrali, protože Robert je specialista na 80´. Celý večer teď bude hrát jeho kolegyně Tania, tak uvidíme, možná zkusíme poslat ještě jeden pozdrav a teď naše nejbližší upozorníme, aby poslouchali, jde to krásně on-line viz odkaz nahoře.
Večer je úplně super a to je ještě otevřené k řádné dekantaci lahvinka červeného od HH J, no nebudu se rozepisovat, ať zbytečně nedráždím a možná budu krátce referovat zítra na startu dalšího našeho týdne na Novém Zélandu. Je tu báječně, i když teď zrovna venku prší, ale výhled na vinice a hory s lahvinkou skvělého vína na stole, ten to kompenzuje, co kompenzuje, je tu fakt super.